Jiddu Krishnamurti | První a poslední svoboda | 8. Úsilí

Jiddu Krishnamurti (12.5.1895 - 17.2.1986)
Úsilí
Pro většinu z nás je náš celý život založen na úsilí, na nějakém chtění. Nedovedeme si představit nějaký čin bez usilování, bez chtění, celý náš život je na něm založen. Náš sociální, hospodářský i ten tzv. duchovní život je řadou úsilí, vrcholících v dosažení nějakého cíle, určitého výsledku. A myslíme si, že úsilí je podstatné, nutné.
Proč usilujeme? Není to za účelem dosažení nějakého cíle, abychom se něčím stali? Myslíme, že kdybychom neusilovali, že bychom se zastavili ve svém vývoji. Máme určitou ideu o tom cíli, o jehož dosažení se stále snažíme a toto snažení se stalo součástí našeho života. Chceme-li se změnit, zamýšlíme-li vyvolat v sobě radikální změnu, vyvineme úžasné úsilí za vyvrácení, vymýcení starých zvyků, za vzbuzení odporu k obvyklým vlivům ze svého okolí a tak dále. A tak jsme si zvykli na tuto řadu úsilných snah za dosažení něčeho a vůbec abychom žili.
Není to úsilí činnosti našeho já? Není tato snaha akcí našeho sobectví? Jestliže vyvineme úsilí ze středu svého já, vytváříme tím jenom rozpory, zmatky a bídu. A přece usilujeme stále. Jen málo z nás si uvědomuje, že veškerá naše egocentrická činnost úsilí nevyjasní ani jeden z našich problémů. Naopak, ještě se tím zvýší množství našich zmatků, bídy a strastí. Víme to a přece v tom pokračujeme doufajíce, že nějak přece prolomíme toto úsilí, činnost vůle.
Myslím, že porozumíme smyslu života, když pochopíme, co to vlastně znamená, vzbudíme-li úsilí. Přichází štěstí jako výsledek úsilí? Pokusili jste se někdy býti šťastní? To je nemožné, že ano? Zápasíte o štěstí a štěstí nemáte, že? Radost nepřichází potlačením, kontrolou ani oddáváním se. Můžete se něčemu oddat, ale nakonec zbude jen hořkost. Můžete kontrolovat, potlačovat, ale skrytá snaha a touha je tu stále. Proto štěstí nedosáhnete úsilím ani radostí, pomocí kontroly a ovládání, a přece náš život není ničím jiným, než potlačování, řadou ovládání a kontroly a řadou politováníhodných slabostí. A rovněž je ten náš život stálým přemáháním a bojem s vášněmi, s naší chtivostí, s naší hloupostí. Což se tedy nesnažíme, nezápasíme v naději, že dojdeme štěstí, že nalezneme něco, co by nám dalo pocit míru a lásky? Leč přichází láska a porozumění našim snažením? Myslím, že je nanejvýš nutné, abychom porozuměli tomu, co nazýváme zápasem, úsilím a snažením.
Neznamená snažení, usilování, zápas o změnu toho co je v to, co není, nebo v to, co by mělo být, čím by se mělo něco stát? My se totiž stále vyhýbáme podívat se na to, co je nebo se snažíme to opustit, nebo to přetvořit, změnit to, co je.
Člověk, který je opravdu spokojen je ten, který rozumí tomu co je a dává tomu co je správný význam. To je pravá spokojenost, ne mám-li mnoho nebo málo majetku, ale s porozuměním plného významu toho, co je. A toho dosáhneme jen když se poznáme to, co je - jste-li si toho vědomi - a ne když se to snažíme upravit nebo změnit.
Tak vidíme, že úsilí je snaha po změně toho, co je, v něco, co bychom si přáli, aby to bylo. Ale pozor, mluvíme tu o psychologickém úsilí, kterým se vypořádáváme také s nějakým fyzickým resp. technickým problémem, např. inženýrským, kde jde o objevení nebo přeměnu čistě technickou. Mluvím o snaze, zápase, který je psychologický a který vždy přemůže technický. Můžeme ustanovit s velikou péčí úžasnou společnost, užívaje všech těch bezpočetných poznatků, jež nám věda dala. Ale pokud psychologický boj a snaha nejsou pochopeny, psychologická podbarvení a proudy nejsou přemoženy, pak struktura společnosti, jakkoli výborně sestavená, se rozpadne, jak se již tolikrát stalo.
Úsilí je odvrácením se od toho, co je. V okamžiku, kdy přijímám to, co je, je po usilování, je po zápase. A toto odvrácení bude tak dlouho, pokud tu bude psychologický zájem a přání přeměnit to, co je , v to, co není.
Předně se musíme osvobodit, abychom uviděli, že radost a štěstí nejsou dosažitelné úsilím. Je tvoření úsilím, nebo tvoříme, až když úsilí pomine? Když píšete, malujete, zpíváte? Kdy tvoříte? Jistě, že až tu není žádného úsilí, když jste se úplně otevřeli, když všechny úrovně jsou plně ve spojení, sloučené. Pak přichází radost a začínáte psát báseň, malovat nebo něco tvořit. Tvůrčí okamžik se nerodí uprostřed zápasu.
Snad pochopením otázky tvoření porozumíme tomu, co myslíme pod slovem úsilí. Je tvůrčí moment výsledkem úsilí a jsme si vědomi a bdělí v těch okamžicích, kdy jsme tvůrčí? Či je tvořivost pocitem naprostého sebezapomnění, oním pocitem, v němž není rozruchu, v němž jsme naprosto nevědomí myšlenkového pohybu, kde je jen naprosté, plné, bohaté bytí? Je tento stav výsledkem práce, námahy, zápasu, úsilí či konfliktu? Nevím, zda jste si všimli, že když děláte něco rychle, snadno, svižně, že tu není vůbec žádného úsilí a námahy. Ale protože náš život je většinou jen řadou bojů, konfliktů a zápasů, nedovedeme si představit život, stav bytí, v němž by snažení úplně přestalo.