Jiddu Krishnamurti | První a poslední svoboda | Předmluva - Aldous Huxley

Jiddu Krishnamurti (12.5.1895 - 17.2.1986)
Předmluva, Aldous Huxley
Člověk je obojživelníkem, žijícím současně ve dvou světech: v daném, ale i ve světě jím samým vytvářeném - ve světě hmoty, života a vědomí, ale i ve světě symbolů. Ve světě myšlení používáme nejrůznější systémů symbolů - jazykových, matematických, obrazových, hudebních, ritualistických. Bez takových symbolových systémů neměli bychom žádného umění, žádné vědy, zákona, filosofie, ba ani zárodku civilizace; jinými slovy: byli bychom pouhými zvířaty. Symboly jsou tedy nepostradatelné.
Jenže symboly - jak je dokazuje bohatě historie nejen našeho, ale i každého jiného věku - mohou se stát osudnými. Uvažujte např. doménu vědy na jedné straně a svět politiky a náboženství na straně druhé. Myslíce v termínech a jednajíce podle prvních symbolů, došli jsme - v malém měřítku - k chápání a ovládnutí některých základních sil přírodních. Myslíce v termínech a jednajíce podle symbolů druhé skupiny, používáme těchto sil, jako nástrojů k masovému vraždění a kolektivní sebevraždě. V prvním případě byly osvětlující symboly dobře voleny, opatrně analyzovány a postupně přizpůsobeny vynořivším se faktům fyzické existence. V druhém případě symboly nevhodně vybrané nebyly nikdy podrobeny důkladnému prozkoumání, nikdy nebyly tak přizpůsobeny, aby harmonizovali s fakty, vzešlými z lidské existence. A co bylo ještě horší, tyto šalebné symboly byli všude přijaty s nezaslouženou úctou, jakoby z nějakých záhadných důvodů byly skutečnějšími, než ony skutečnosti, které představovali a k nimž se vztahovaly. V souvislostech politiky a náboženství se na slova nenazírá, jakoby zastupovali věci a děje, třeba ne zcela dostatečně, naopak věci a děje tu slouží jako zvláštní zobrazení, ilustrace slov.
Až doposud bylo symbolů realisticky používáno jen v těch oborech, které se nám nezdály být nejvýš důležitými. Ve všech situacích, do nichž jsme se svými impulsy dostali hlouběji, trvali jsme na užití symbolů nejen snad nerealisticky, ale přímo modlářsky, ba dokonce šíleně. Výsledkem toho je, že jsme se stali schopnými vykonati činy zcela chladnokrevně a po dlouhé doby na hranici šílené zuřivosti, pudu nebo strachu. Protože lidé užívají symboly a klanějí se jim, mohou se stát idealisty, a jsouce idealisty, mohou přeměnit občasnou zuřivost zvířete v grandiózní imperialismus Cecila Rhodese a J.P. Morgana, občas se projevující připoutanost zvířete k jeho krajině, přeměnit v šílenou vypočítavost nacionalismu. Na štěstí však mohou též proměnit občasnou zvířecí laskavost v doživotní dobročinnost Elizabeth Fryové nebo Vincence z Pauly, občasnou zvířecí lásku k družce, druhu nebo mláděti, v rozmyslnou a vytrvalou spolupráci - jež až po dobu přítomnou se ukázala dostatečně silnou, aby uchránila svět před následky druhého, katastrofálního druhu idealismu. Bude i nadále s to zachránit svět? Tato otázka nemůže být zodpovězena. Vše, co lze říci je, že idealisté nacionalismu mají atomovou bombu ve svých rukách, přesila ve prospěch idealistů kooperace a dobročinnosti ostře poklesla. Ani nejlepší kuchařská kniha nemůže nahradit ten nejhorší oběd. Tato skutečnost se zdá být každému zřejmá. A přece: po všechny věky ti nejhlubší filozofové, ti nejučenější a nejbystřejší theologové stále upadali do omylu ztotožňování svých, čistě verbálních konstrukcí, s fakty, ba i do ještě ohromnějšího omylu, že si představovali, jakoby symboly byli něčím reálnějším, než skutečnosti, které zastupovaly. Jejich klanění se slovům se neobešlo bez protestů. "Jen duch", řekl svatý Pavel, "dává život, litera zabíjí". A proč, táže se Eckhart, "proč žvaníte o Bohu? Cokoliv o Bohu řeknete, je nepravda". A na druhém konci světa, autor jedné ze suter Mahajany ujišťuje, že pravda nebyla Buddhou nikdy hlásána, jelikož věděl, že ji musí realizovat každý vnitřně u sebe sama". Takové výroky byly pociťovány jako zkázonosné a důstojní lidé je ignorovali. A podivné, modlářské přeceňování slov a znaků pokračovalo bez zábran. Náboženství upadala, ale starý zvyk formulování věr a imponující víra v dogma trvaly dokonce i mezi atheisty.