Teryll, mám velmi rád tvůj neskutečně čirý a inteligentní pohled na život s bipolárkou. Sám mám bipolárku a v tříleté době nejhorších panických depresí jsem měl ve střídavé péči tříletou dcerku a protože mi jeden hajzl sestřelil firmu, tak několik let jsem neměl skoro na jídlo…peklo na zemi. Na mou dvojí schovku před světem - v ústavu - vzpomínám moc rád, byl to ráj na zemi, ale venku byla moje holčička, takže jsem vždycky po pár týdnech končil znova venku v realitě. Teď už má dcerka 16 a máme spolu neuvěřitelně dobrý vztah, v podstatě mi dvakrát zachránila život a už je všechno lepší. Moc děkuji za tvoje videa, kromě tvých postřehů o bipolárce mne zajímají i tvé koníčky a tvůj manžel, tvé dítě… Posílám virtuální pusu.
Moc děkuji za komentář a komplimenty, na které pořád nejsem moc zvyklá... :D Zároveň také doufám, že se mi podaří mít se svým synkem tak pěkný vztah jako Vy s dcerou. :) A souhlasím, že ústavy nejsou tak hrozné, jak si někteří lidé myslí a můžou opravdu pomoct. Moc držím palce, aby těch dobrých měsíců bylo více, než těch špatných.
Jednu takovou maminku, která na tom byla fakt zle, jsem potkala. Jak říkala Teryll, úplně se upozadila. Když jsem se jí jednou zeptala, jestli měla někdy v životě nějaké koníčky, nejprve mi odpověděla, že rodina je její koníček, a pak se rozplakala a až na druhý den mi řekla, že kdysi ráda pletla. Potěšilo mě, když mi pak řekla, že se k tomu v dílnách zkusila vrátit a moc ji to bavilo. Přála bych si, aby se tomu pořad věnovala i venku...
Zazněly tady velké pravdy. Jako matka dvou náctiletých dětí děkuji za ty postřehy. Tolikrát jsem si říkala, že bych si chtěla na pár týdnů "někde" odpočinout...
Ano, to věřím. Nejhorší na tom je, že aby si byla máma schopná takhle "udělat volno" a na dva týdny si takhle jít odpočinout, tak se musí překopat celý chod domácnosti tak, aby na chvíli fungoval bez ní. Ale to by s náctiletými teoreticky šlo. :)
Jsem maniodepresář druhého typu, to znamená, že (díky bohům za to!) jedu furt v lehké mánii (a psýcha se tomu brání prokrastinací, na té třecí ploše pak vzniká nepohoda, protože tolik toho mám udělat a tolik jiného místo toho dělám), jen dvakrát za rok to přeženu a vlírnu na tejden do deprese. Následuje osobní zkušenost, nepřebírat nekriticky jako recept, každý máte mozek jinak postavený: na zimní depresi mi pomáhalo jablečné víno. Kdysi to byl běžný krabicák, dneska to už snad ani neexistuje, ale vloni jsem zkusil takhle použít suchý cider a jo, pomohlo mi to. A kopec rybiček, asi možná funguje jód v tom obsažený... Teď zkouším čaj "kopretina řimbaba," je to antagonista zpětného vychytávání serotoninu a jo, mne to stabilizuje v té mírné mánii (když jsem to přehnal a dal si dva hrnky místo jednoho za den, dost mne to rozstřelilo do nervozity). Osobní teorie, nebrat nekriticky jako Duška: rozkol mezi "společnost je postavena tak, že by se mělo dělat..." versus "já od srdce vím, že bych měl dělat..." nejprve zastaví člověka prokrastinací v té nerozhodnosti, co by správně měl dělat. Pak, když podvědomí zjistí, že se příliš člověk vzdaluje svojí životní cestě, ho zastaví natvrdo, depresí, aby se už dál vpřed do těch bažin nehnal a aspoň se zastavil, nejlépe i obrátil do správného směru. Ale v tu chvíli obvykel jen litujeme toho, že tím (špatným) směrem pro tu zatracenou depresi nemůžeme běžet dál. Takže možná fakt prostě popíjet cider a meditovat :_) a těšit se na to, že hned, jak to půjde, zase vyběhneme něco dělat, ale jinak, než doteď :_) V tuhle chvíli, když člověk j eotevřen a připraven, ale bloudí, by se měly objevit "morální sny," taková ta rozhodnutí, jeslti zastřelit souseda, když se nikdo nedívá, jeslti se zabít a vzdát to... ty vždy poukazují na právě ten hluboký rozpor mezi "chtěl bych" versus "mělo by se," který nás směřuje do toho rozkolu, který podvědomí stopne depresí. No a když si to člověk srovná v hlavě, má jasněji a hurá do světa! :_) ...jo, kéž by to bylo takhel jednoduchý, jako motivační hlášky z kalendáře, já vím...Ale bez malých krůčků, šroubků v hodinkách, se to celý najednou samo neudělá, musím etomu mozku aspoň trochu pomoct, aby to pak udělal :-) ...no, prokrastinoval jsem půl dne, protože se mi vlbec neche riskovat, že tu zeď nahodím maltou blbě... mám strach, ze si zase na baráku něco zkazím... konflikt "chtěl bych/měl bych"... a teď už nemám vůbec žádné téma, kterým bych se tomu vyhnul a holt musím jít něco dělat :_) Hlavu vzhůru, na zemi není nic moc k vidění, to zajímavý je nahoře! .-) Hůř už bylo! :_) -------------------------------- ...nesnáším, jak podvědomí vždycky ochčije moje vědomí, abych udělal to... co chi ,.-) Tak zpět, další půlhodina proflinkaná. to hlavní -- Radkin Honzák, báseň o olomouckém tvarůžku "nepřesně, z paměti): "Tvojí velké depresi strašlivou dá ránu olomoucký syreček plný TRIPTOFANU. " (Syrečky a kvašené mléčné výrobky napravují mikobiom a tím i psychiku. )
Teryll, mám velmi rád tvůj neskutečně čirý a inteligentní pohled na život s bipolárkou. Sám mám bipolárku a v tříleté době nejhorších panických depresí jsem měl ve střídavé péči tříletou dcerku a protože mi jeden hajzl sestřelil firmu, tak několik let jsem neměl skoro na jídlo…peklo na zemi. Na mou dvojí schovku před světem - v ústavu - vzpomínám moc rád, byl to ráj na zemi, ale venku byla moje holčička, takže jsem vždycky po pár týdnech končil znova venku v realitě. Teď už má dcerka 16 a máme spolu neuvěřitelně dobrý vztah, v podstatě mi dvakrát zachránila život a už je všechno lepší. Moc děkuji za tvoje videa, kromě tvých postřehů o bipolárce mne zajímají i tvé koníčky a tvůj manžel, tvé dítě… Posílám virtuální pusu.
Moc děkuji za komentář a komplimenty, na které pořád nejsem moc zvyklá... :D Zároveň také doufám, že se mi podaří mít se svým synkem tak pěkný vztah jako Vy s dcerou. :) A souhlasím, že ústavy nejsou tak hrozné, jak si někteří lidé myslí a můžou opravdu pomoct. Moc držím palce, aby těch dobrých měsíců bylo více, než těch špatných.
Diky za pro nekoho inspirativní video ...
Děkuji za video
Moc se mi tohle video líbí. ♥️ Hodně dobře se posloucháš. Těším se na další typy lidí v léčebně.
Děkuji moc, další díly už se vaří... :)
Jednu takovou maminku, která na tom byla fakt zle, jsem potkala. Jak říkala Teryll, úplně se upozadila. Když jsem se jí jednou zeptala, jestli měla někdy v životě nějaké koníčky, nejprve mi odpověděla, že rodina je její koníček, a pak se rozplakala a až na druhý den mi řekla, že kdysi ráda pletla. Potěšilo mě, když mi pak řekla, že se k tomu v dílnách zkusila vrátit a moc ji to bavilo. Přála bych si, aby se tomu pořad věnovala i venku...
Zazněly tady velké pravdy. Jako matka dvou náctiletých dětí děkuji za ty postřehy. Tolikrát jsem si říkala, že bych si chtěla na pár týdnů "někde" odpočinout...
Ano, to věřím. Nejhorší na tom je, že aby si byla máma schopná takhle "udělat volno" a na dva týdny si takhle jít odpočinout, tak se musí překopat celý chod domácnosti tak, aby na chvíli fungoval bez ní. Ale to by s náctiletými teoreticky šlo. :)
Jsem maniodepresář druhého typu, to znamená, že (díky bohům za to!) jedu furt v lehké mánii (a psýcha se tomu brání prokrastinací, na té třecí ploše pak vzniká nepohoda, protože tolik toho mám udělat a tolik jiného místo toho dělám), jen dvakrát za rok to přeženu a vlírnu na tejden do deprese.
Následuje osobní zkušenost, nepřebírat nekriticky jako recept, každý máte mozek jinak postavený: na zimní depresi mi pomáhalo jablečné víno. Kdysi to byl běžný krabicák, dneska to už snad ani neexistuje, ale vloni jsem zkusil takhle použít suchý cider a jo, pomohlo mi to. A kopec rybiček, asi možná funguje jód v tom obsažený...
Teď zkouším čaj "kopretina řimbaba," je to antagonista zpětného vychytávání serotoninu a jo, mne to stabilizuje v té mírné mánii (když jsem to přehnal a dal si dva hrnky místo jednoho za den, dost mne to rozstřelilo do nervozity).
Osobní teorie, nebrat nekriticky jako Duška: rozkol mezi "společnost je postavena tak, že by se mělo dělat..." versus "já od srdce vím, že bych měl dělat..." nejprve zastaví člověka prokrastinací v té nerozhodnosti, co by správně měl dělat. Pak, když podvědomí zjistí, že se příliš člověk vzdaluje svojí životní cestě, ho zastaví natvrdo, depresí, aby se už dál vpřed do těch bažin nehnal a aspoň se zastavil, nejlépe i obrátil do správného směru. Ale v tu chvíli obvykel jen litujeme toho, že tím (špatným) směrem pro tu zatracenou depresi nemůžeme běžet dál.
Takže možná fakt prostě popíjet cider a meditovat :_) a těšit se na to, že hned, jak to půjde, zase vyběhneme něco dělat, ale jinak, než doteď :_)
V tuhle chvíli, když člověk j eotevřen a připraven, ale bloudí, by se měly objevit "morální sny," taková ta rozhodnutí, jeslti zastřelit souseda, když se nikdo nedívá, jeslti se zabít a vzdát to... ty vždy poukazují na právě ten hluboký rozpor mezi "chtěl bych" versus "mělo by se," který nás směřuje do toho rozkolu, který podvědomí stopne depresí.
No a když si to člověk srovná v hlavě, má jasněji a hurá do světa! :_)
...jo, kéž by to bylo takhel jednoduchý, jako motivační hlášky z kalendáře, já vím...Ale bez malých krůčků, šroubků v hodinkách, se to celý najednou samo neudělá, musím etomu mozku aspoň trochu pomoct, aby to pak udělal :-)
...no, prokrastinoval jsem půl dne, protože se mi vlbec neche riskovat, že tu zeď nahodím maltou blbě... mám strach, ze si zase na baráku něco zkazím... konflikt "chtěl bych/měl bych"... a teď už nemám vůbec žádné téma, kterým bych se tomu vyhnul a holt musím jít něco dělat :_)
Hlavu vzhůru, na zemi není nic moc k vidění, to zajímavý je nahoře! .-)
Hůř už bylo! :_)
--------------------------------
...nesnáším, jak podvědomí vždycky ochčije moje vědomí, abych udělal to... co chi ,.-)
Tak zpět, další půlhodina proflinkaná.
to hlavní -- Radkin Honzák, báseň o olomouckém tvarůžku "nepřesně, z paměti):
"Tvojí velké depresi
strašlivou dá ránu
olomoucký syreček
plný TRIPTOFANU. "
(Syrečky a kvašené mléčné výrobky napravují mikobiom a tím i psychiku. )