Název hradu je odvozen z osobního jména Děva, které má původ ve staročeském slově děva (dívka).
Písemné zprávy dokazují existenci hradu v majetku krále Přemysla Otakara II. v 13. století. Byl jedním z hradů postavených na ochranu staré obchodní cesty na sever do Lužice. Král Václav II. hrad roku 1283 postoupil Janovi z Michalovic a od něj jej získal vyšehradský probošt Jan. Dostavbu dříve královského hradu zajistili pozdější vlastníci z rodu Vartenberků v následujícím století. Ti jej drželi do roku 1516. Hrad odolal i nájezdům husitských vojsk. V době panování Vartenberků hrad roku 1444 oblehlo žitavské vojsko, ale dobýt hrad se mu nepodařilo.
V roce 1516 se vlastníkem Děvína stali Biberštejnové, ovšem za jejich panství význam hradu klesal, ač i za nich stavební úpravy v renesančním slohu pokračovaly rozšiřováním hradu. V následujících letech se jeho majitelé střídali, během třicetileté války roku 1645 byl pobořený Švédy a pak zcela zpustl. Zdivo si zčásti rozebrali obyvatelé obce.
Hrad prošel složitým stavebním vývojem a jeho pozůstatky jsou silně poškozeny těžbou surovin, skalním řícením a rozebíráním zdiva na stavební kámen. Hradní jádro pravděpodobně patřilo k hradům s obvodovou zástavbou. Z nejstarší stavební fáze zřejmě pochází obvodová hradba jádra s obdélným baštovitým výstupkem na severozápadní straně a spodní úroveň čtverhranné věže ve východním nároží. Vnější opevnění vzniklo nejspíše až během 15. století a při renesančních úpravách. Patří k němu mohutná podkovovitá dělostřelecká bašta na jižní straně hradního areálu a výrazně menší opevnění na protilehlém konci hradu. Ve vnějším opevnění se dochoval obloukovitý portál, který by mohl být pozůstatkem výtahu.
S rozvojem dělostřelby se stal hradu nebezpečným vrchol sousedního Hamerského Špičáku. Už na začátku 15. patnáctého století jej proto zajistila předsunutá bašta tvořená dvojicí příkopů, které obklopovaly dřevěnou podsklepenou budovu.
O Děvín a jeho okolí měli v tu dobu zájem jen horníci. Za vlády Albrechta z Valdštejna buď roku 1550 nebo 1570 začali těžit polzenit, což zvláštní forma čediče v okolí Ploučnice (odtud pochází název horniny) mezi Středohořím a Jizerskými horami. Těžba probíhala do konce třicetileté války. V tu dobu pracoval hamr na zpracování železné rudy, kde dnes stojí obec Hamr na Jezeře. Z té doby také pochází vodácky atraktivní Průrva Ploučnice, která měla za úkol nadržet vodu pro účely zpracování rudy v Novinách pod Ralskem.
Ruda se zde těžila ještě jednou mezi lety 1768 a 1792. V obou časových obdobích Rakousko válčilo o vlastní existenci, mělo zoufalý nedostatek surovin, a tak se kovy těžily i za ekonomicky sebevražedných podmínek. Vždy, když se situace uklidnila, byly doly opuštěny.
V okolí Ralska se totiž těžila jen jílovitá nadrcená hmota obsahující malé množství železa mezi starým pískovcem a novým polzenitem. Horníci jí říkali Toneisenstein (jílová železná ruda). Tato vrstva byla široká od několika decimetrů maximálně do jednoho metru.
Vznikla tak, že stovky metrů silný pískovcový příkrov (což bylo původně dno moře, které později ustoupilo) prorazily sloupy vroucího polzenitu z nitra země, ale nedostaly se až na povrch a utuhly uvnitř pískovce. Chemickými a fyzikálními reakcemi se do nich dostalo železo. Za další geologické éry odnesly horní měkké vrstvy pískovce vítr a voda, čímž se vytvořily kopce a hřbety. Uvnitř ukrývají polzenitové žíly, které obaluje železitý zpevněný pískovec.
Přímo pod hradem vede úzká štola, která v podzemí narazila na polzenitovou žílu a sledovala ji doleva i doprava. Je v ní názorně vidět, jak malé množství rudy se tehdy těžilo. Horníci se důsledně vyhnuli pevnému pískovci i ještě pevnějšímu polzenitu.
Jeskyňářské výzkumy ukazují, že pověst o únikové chodbě z hradu by nemusela být jenom smyšlenkou, a předpokládají, že štola byla spojená se studnou na nádvoří. Dnes je však štola částečně zřícená a zasypaná.