Kanadský žert techniků - Polyekran - Brusel Expo 1958 (polyecran)

Kanadský žert techniků.
Dvacátého třetího prosince 1957 jsem se vrátil z prodloužené vojenské prezenční služby. Ještě mezi svátky jsem nastoupil do VÚZORT. Tam panovalo horečné úsilí vytvořit na Světovou výstavu v Bruselu něco zcela nového, co by návštěvníky upoutalo. Nemohu popisovat celý děj, to se hodí na jiné příležitosti. Zařízení se podařilo doslova stvořit a do Bruselu dovézt. Teprve po instalaci celého zařízení v Bruselu, viděli kolegové poprvé celé zařízení v chodu. Nebylo jednoduché sladit sedm pětatřicetimilimetrových projektorů a osm kilowattových diaprojektorů tak, aby zcela automaticky promítaly v přesném sledu--daném technickým scénářem. Tenkrát mi bylo 21 let a byl jsem použitelný leda k přidržení, nebo postání.
Zatím co v Bruselu na Světové výstavě zařízení POLYECRAN sklízelo jeden úspěch za druhým, několik prvních cen a různých ocenění, tady v Praze jsme bleskově vyráběli různé náhradní díly.
Někdy v letě 1958 vznikla v Československém Rozhlasu asi půlhodinová reportáž, kterou Rozhlas odvysílal. Ve VÚZORT jsme reportáž zaznamenali na profesionální magnetofon z kmitačky reproduktoru elektronkového přijímače. Že v té reportáži byly pomotané technické záležitosti nám tak moc nevadilo, ale velké chyby ve jménech uměleckých tvůrců by mohly způsobit značné potíže. Nesměle jsem tehdy navrhl, že by bylo možno ty chyby alespoň vystříhat. Jenže kdo je vystříhá-kolega který to dělal profesionálně byl v Bruselu. Nakonec to bylo svěřeno mně, já stříhal alespoň amatérsky. Co potom bylo v Rozhlase, když jsme je poprosili o sestříhání originálu si nepřejte vědět! To je jiné vyprávění.
Ale co s vystříhanými kousky z naší kopie-ty kvality v tom jsou…a navrhl jsem, sestříhat z těch zbytků reportáž zcela jinou, která se vůbec nebude držet skutečnosti…Návrh byl uvítán hurónským řevem a jeden kolega sepsal na papír všechna slova, která byla na vystříhaných kouscích. Ostatní kolegové z těchto slov sestavovali pokud možno dvojsmyslné věty. Každý nápad byl přivítán řevem a já kousky pásků stříhal a lepil lepidlem…Když bylo dílo hotové, bylo přivítáno - no to se nedá psát. O tomto veledíle se doslechlo i vedení ústavu, které sestříhanou reportáž ocenilo-vúzorťáci měli smysl pro srandu. Předkládám Vám poněkud upravenou verzi, ne vše je možno uveřejnit.
Celé zařízení POLYECRAN se bezezbytku ztratilo-asi se utopilo při povodni v Karlíně. Nezbyl ani kousek filmu, ani diapositiv, ani jeden z několika synchronních zvukových pásů 35mm, dokonce i ta reportáž se v Rozhlase ztratila. To co existuje jsou jen amatérské fotografie v majetku kolegů a tato sestříhaná-nevím jak to nazvat. Zato existují zvukové dopisy mezi Bruselem a Prahou, kolega je měl pečlivě uložené doma a jsou teď uloženy v NFA. Magnetofon v Bruselu si pro psaní dopisů půjčoval kolega v Americkém pavilonu ( kdyby to tenkrát prasklo to by byl průšvih ) a já jsem si půjčoval magnetofon od spolužačky z Akademie Věd-ve VÚZORT nebyl magnetofon s rychlostí 19. Ze čtyř dopisů se mi podařilo sestavit alespoň začátek hudby k POLYECRAN-nic víc se nedochovalo. Jistě poznáte, že znělka je sesazená ze čtyř různých magnetofonů-to byla práce!
Tak si poslechněte, že jsme si tenkrát také dovedli ze sebe dělat srandu.