Pod všechno, co jsi říkala bych se mohla podepsat a to jsem od porodů víc, než 10 let. Je moc dobře, že o tom mluvíš a ještě takhle upřímně. Moc děkuji za všechny (i budoucí) maminky! A ještě chci dodat, že rodičovství je pro mne seberozvojové stále i ve vyšším věku dětí a baví mě to 🙂
Kdykoliv si vzpomenu na sestinedeli, tak je mi uzko - fuj, pro mě snad nejtěžší období v životě. Žádná euforie a obrovská materska láska. Dítě uplakane, já bezradna, zoufalá a nešťastná a do toho celá bolava (chození na velkou po porodu je fakt peklo, to bych nepřála největšímu nepříteli). Díky za tvou upřímnost, moc se o tom nemluví a pak je člověk zaskoceny, protože na internetu vidí jen nafinteny maminky s kočárkem a kafickem v ruce a on je to takový nářez. Nikdo vás na to nepripravi a ocenila bych, pokud by mi někdo v tomhle více poradil - odpočívat, když dítě spi, vyprdnout se na domácnost, být jen s posteli s miminkem a mít navareno v mrazáku, vykaslat se na návštěvy a na vše. Jen odpočívat a ňufat se s miminkem. S mastnou hlavou, se sitovanyma kalhotkama a v kojici podprsence obklopena nepořádkem. Vše se pak srovná a zabehne, ale když člověk přepali začátek, tak si po několika měsících nevyspani tělo řekne a dostaví se únava a není kde čerpat síly. Vše chce čas a trpělivost. I to mě mateřství naučilo - nechtít vše hned a nechat věci v klidu plynout.
Uff,ne vždycky je to takhle hrozné,ale je dobře o tomto vědět.Kdyby náhodou.A i přes to všechno, mateřství, porod, šestinedělí stojí za to a být mámou, rodičem je bezva v životě.Možná to nej💗,co vás kdy potká 🤗
Po roce vypadat tak krásně jak Ty🙏🎉👍, můj sen,mám po dvou těžkých porodech a jsem vděčná,že jsem matka,ale už bych do toho asi nešla. Ale ono to bylo i díky špatným manželství,těžkou životní zkouškou a vše dohromady. Díky moc za Tvou otevřenost. Já si naivně plánovala,jak budu mít super porody i manželství a ani jedno nevyšlo. Ale žiju,děti jsou zdravé a teď jedu sólo s dětmi a novej život
Já mám po 6ti nedělí necelé 4 měsíce a musím říct, že to pro mě bylo těžké. Měla jsem návaly lítostí, ať už když prcek nechtěl spát, bolelo ho bříško a já nevěděla jak mu pomoci, nešlo mi odříhávání, bylo mi líto když už konečně usnul a spal, protože byl tak sladký.. Doma jsem se několik týdnů vůbec necítila,, jako doma,,, nechtěla jsem nikoho z rodiny vidět, ani jsem nevyšla na zahradu.. Přitom mi ty návštěvy paradoxně vždy velmi pomohly po psychické stránce, mohla jsem se vypovídat a zjistit jak to měli ostatní. Přitom malý je ve výsledku moc hodné miminko, plakal jen kvůli bříšku nebo když měl hlad což netrvalo nikdy dýl než pár minut. Také mě potrápily hemeroidy, poté co jsem se zbavila bolesti ze stehů a na procházce nemohla popadnout dech. Říkala jsem, že je to jako když jde vrch těla, nohy a mezitím želé které vůbec nedrží pohromadě. Dlouho jsem se nemohla ani pořádně narovnat. Dnes už je to mnohem lepší, když je malý přetažený tak je to občas náročné, ale jinak je to zlato
Verunko, děkuji ti za to co děláš a za to jaká jsi! Je mi 56 let a mám stejně starou dceru jako jsi ty a možná proto jsi mi tak blízká. I když první, čím jsi si mě získala, je tvoje téma udržitelnosti a s tím vše spojené. V tomto směru nemám ve své věkové kategorii moc spřízněných duší, opravdu jen pár. Tvoje podcasty byly před několika lety první, co jsem začala poslouchat a miluju je doteď. Dát si sluchátka do uší, vyrazit na trek a už když slyším znělku, tak se začnu usmívat. Mimo to, jak je znělka krásně dynamická, vždycky prřidám do kroku a jdu tak nějak v rytme:-D. Vzhledem k tomu, že čekáme v rodině přírůstek, dcera bude mít miminko, tak je mi blízké i téma těhotenství, porodu a vše s tím spojené. Tvůj podcast o šestinedělí jsem si poslechla včera a dnes jsem se musela vrátit k vašemu vyprávění s Martinem o porodu. I když jsem to poslouchala již jednou, hned jak vyšel. Tak dnes repete. Je skvělé, jak o všem mluvíš přirozeně a i se pouštíš do nejintimnějších témat. A protože všichni se učíme celý život a stále hledáme svou cestu ( i když jsem si snad stokrát říkala, jak jsem chytrá a vše vím:-D a již mě nemůže nic překvapit, což byl samozřejmně velký omyl:-D), tak já se již delší dobu učím vybalancovat mužskou a ženskou energii. Prostě osud a život mě zavál více do mužské energie a nějak jsem se ztratila. Poprvé, když jsem slyšela autentické zvuky pri tvém porodu, tak to se mnou dost rezonovalo, ale dnes jsem se naplno rozbrečela. Prostě několik měsíců práce sama na sobě a dokážu se o hodně víc vcítit do ženské energie, souznít, sdílet ženská témata, vcítit se. Jsem z toho dost překvapená, moje emoce mě zaskočily a došlo k velkému uvědomnění. Díky tobě! A když se vrátím k tématu šestinedělí, tak máš pravdu pravdoucí! O šestinedělí se moc nemluví, což je velká škoda a myslím, že když takto někdo vystoupí ze své komfortní zóny a dokáže mluvit takto otevřeně a autenticky, tak to může určitě mnoha ženám pomoct. Fakt skvělý skvělý skvělý!!! Držím palce a moc děkuji!!!
Díky moc za upřímnost, je to moc moc zajímavé povídání i přesto, že děti nemám a neplánuji. Díky i ostatním maminkám za sdílení a upřímnost. Btw. strašně moc ti to slušíííí 😍 !!!
Skvěle jsi se o tomto krásném a zároveň hodně náročném období rozpovídala. Mám stále v živé paměti (bude to 1,5 po porodu), jak jsem v porodnici pořád koukala na své břicho a na mimčo a byla v neskutečném úžasu a nepochopení jak to se vlastně všechno stalo a to trvalo pak myslím ještě 2-3 měsíce :-D a můj pláč, kterému se už teď už směji, byl ten, kdy mi manžel přinesl kytici růží a já jsem se rozbrečela a i se na něj naštvala, protože mi bylo těch růží neskutečně líto, že je někdo uříznul, strašně moc jsem to prožívala v tu chvíli. A pak teda já jsem typ mámy, která se chtěla úplně před světem uzavřít, vyhovoval mi i covid, že jsem byla stále doma a moc jsme se s nikým nestýkali. Neměla jsem na ostatní moc náladu a vydrželo mi to necelý rok :-)
Poslouchám a postupně píšu. Porod jsem měla náročný. Od prasknutí vody jsem porodila až za dlouhých 32 hodin během kterých jsem nesměla jíst a pít minimálně. Kontrakce byly pravidelné ale porod nepostupoval a já se neotevírala. Po epidurálu jsem byla během hodinky připravená porodit. Byla jsem vysílená, zvracela jsem a špatně dýchala. Nakonec s nástřihem a vypětím sil přišla malá na svět. Zatímco všechny maminky touží po přiložení miminka na hruď nebo břicho, já zvracela a malou jsem k sobě nechtěla. Během šití držel malou partner a na poporodním pokoji jsem ji držela jen krátce, chtěla jsem strašně spát a přes noc ji nechala sestrám. Když mi ji druhý den přivezly hrozně jsem se jí bála. Jak byla drobná, bála jsem se na ni sáhnout nebo ji přebalit. Doma jsem se sesypala. Nedokázala jsem malou uložit do náručí tak abych ji pohodlně nakojila. Kojila jsem v leže a partner mi vyčetl, že jsem neschopná. Ve dvou týdnech donesl partner domů pásový opar a já byla hysterická, že malá se nakazí a zemře. Když se neděla žádná tahle "katastrofa" tak jsem plakala protože malá je tak krásná, protože spinká a já se zrovna chtěla mazlit, pak zase že brečí a já si chci odpočinout nebo že mi partner na procházce nechtěl půjčit kočárek. Další samostatnou kapitolou byla nalitá prsa. Malá sice sála hodně a dlouho ale prsa byla co dvě hodiny nalitá, malá měla ale čtyřhodinové intervaly a odsávačkou jsem z prsou nic nedostala. Stála jsem před zrcadlem a plakala. Plakala jsem, když jsem viděla stehy po nástřiku a dva měsíce každý den si dávala lactulosu, protože jsem se bála, že se při velké roztrhnu. A ač jsem si uvědomovala, že se tělo bude vracet nějakou dobu zpět tak jsem na konci šestinedělí plakala, že mám před-těhotenskou váhu, ale nedopnu kalhoty, protože pánev se logicky rozšířila. Bylo to náročné období během kterèho jsem měla návaly paniky, že budu špatná matka a malá mě nebude mít ráda nebo že někdo přijde a malou mi vezme. Během těhotenství jsem toho načetla spoustu, ale 98% toho bylo ve stylu vše je růžové a úžasné a já se styděla za to že nejsem normální máma jako jiné.
Je super, že to tak říkáš. Toto bych chtěla slyšet před porodem :-D Mám 9 měsíčního syna a je to zlatíčko, ale šestinedělí jsme měli více méně klidové, ale částečně i náročné. Trpěla jsem taky na hemeroidy, ale spodek jako takový mě nebolel, to bylo naštěstí v pohodě. Co mě zarazilo bylo to, že když jsem kojila, tak mě bolelo bříško a více sem krvácela. To jsem se pak dozvěděla, že je úplně normální :-D Co se týče té lásky, tak taky jsem to neměla hned. Přišlo mi, že jsem po porodu zapnula autopilota a tak nějak všechno dělala. Uměla jsem nakojit, přebalit, okoupat, manipulovat s miminkem - přišlo to nějak samo, ale furt jsem měla pocit, že se starám a nějakou "věc". Jak dny pokračovaly, tak jsem si to postupně začala uvědomovat a láska přišla. :-) Co bych ještě ráda sdílela, co mě hodně zarazilo a trhalo mě to srdce, tak byly večerní neutišitelné pláče. Miminko prostě plakalo, až křičelo a nedokázalo ho nic utišit. On plakal a já jsem plakala. To třeba trvalo 2-3 hodiny a pak malý usnul. Po šestinedělí se večerní pláče úplně vytratily.
Já jsem 4 týdny po porodu a musím říct, ze se cítím moc dobře, měla jsem hodně špatné očekávání a myslela jsem si, ze zrovna já to budu brát hodně špatně a budu mít blízko k nějakým psychickým problémům, ale momentálně se cítím opravdu dobře a naopak psychicky se cítím více vyrovnaná než v těhotenství. Porod jsem měla velice rychlý, cca tri hodiny se vším všudy a vlastně cca hodinu po porodu jsem tam měla již návštěvy a normálně jsem fungovala, za to moc vděčná. Co mě překvapilo, tak byly stehy po nástřihu, který mě bolely tak 10 dni docela dost a ty očistky, který mám teda ještě teď a jsou mi hodně nepříjemný. Se záchodem jsem to řešila tak, ze jsem si nechala dát nějaký projímací čípek a bylo to dobré rozhodnutí😄 a s čím se teda pereme nejvíc, tak to je kojení. Miminku mléko nestačí a ať děláme co děláme, tak to nemůžeme srovnat.
Ahoj Weef, úžasné video! Tleskám! Cítila jsem při něm naprosté souznění a Tvůj hlas se TAK dobře poslouchá. Máš dokonalé vyjadřování amoc příjemný hlas. Takže parádní kombinace. DÍKY za takové témata a videa! :) Já jsem zažila hned po porodu podobný pocit a stav jako mluvila ve video jedna z maminek. Vlastně když se syn narodil, necítila jsem vůbec nic. HROZNĚ MOC mně to překvapilo a vyděsilo! Nechápala jsem co se děje, vždyt se mi narodilo miminko, ted by měla přijít ta obrovská vlna lásky, slz, štěstí. A ono nic. Syn od té doby co se narodil jen brečel. Ale vlastně ne ani brečel, ale ŘVAL. Šíleně a pořád. Celé dlouhé 3 měsíce!! Jen řval, řval, řval. Přijela jsem domů z porodnice, přítel měl novu práci a bohužel si nedupnul a nezůstal s námi doma. Byla jsem na to řvoucí dítě sama, vystresovaná, totááálně vyčerpaná, unavená matka. Nešlo mi kojit, stres udělal taky své, do toho přišel zánět prsu. To bych nepřála začít nikomu. Neskutečná bolest!! Neskutečná, Prso tvrdé jako kámen, ale doktorka řekla, že musím kojit i tak. Rozmasírovat hroudy. Teploty 39. Doma sama s díětetem. Antibiotika a do toho připomínám pořád ten řvoucí syn. On vlastně prostě pořád jen křičel. Celé 3 měsíce si pamatuju jen ten řev, jinak to mám v mlze. Zánět prsu jsem prodělala pak ještě 2x. Je toho spousta, povídala bych tady dlouho, ale já osobně bohužel nemám na porod, šestineděli a pár začínajících měsíců vůbec dobré vzpomínky. Ba naopak. Mám z toho neskutečný blok, stres a je mi špatně jen když to ted píšu. Příteli to nedokážu do ted odpustit, že mně v tom takhle "nechal"..myslím, že další dítě už asi nepřijde. Syn ted má 2,5 roku a je pořád DOST náročné dítě. Tvrdohlavé, neskutečně akční a divoké dítě..a do toho už od Tebe zminované nevyžádané rady okolí. Zas a znova! Ale miluju ho!! Časem jsme si k sobě našli cestu, i když to trvalo dýl, než jsem si myslela že bude, myslela jsem, že to přijde automaticky. Tak je to láska! :)
Ano, o tom, co se děje po porodu by se mělo více mluvit. Byla jsem hodně překvapená, co to jsou očisty, kdy jsem si představovala menstruaci a místo toho ze mě odchazely velké srazeniny krve.. to samé problémy s hemeroidy. K fyzickému diskomfortu se přidala i psychika, kdy jsem byla strašně precitlivela, ale zároveň jsem chtěla být strašně silná a aby si ostatní mysleli, že jsem v pohodě. Nenastala žádná láska na první pohled, nerozjelo se kojení, špatný spánek,... celkově jsem byla úplně mimo. Vše se srovnalo asi v roce a půl prcka. V současné době jsem podruhé těhotná a mám v sobě velké odhodlání, co všechno chci udělat jinak. Jestli to bude lepší nevím.. Co se týče asertivity - máme za ty dva roky zajete rituály, které pevne dodržuji a velmi nám to vyhovuje a stejně to blízká rodina nechápe a přesvědčují mě o tom, že se přeci nic nestane, když to bude párkrát jinak. Záleží, jak empaticke je okolí.
3 ปีที่แล้ว +1
Ahoj Veru, toto video mě zajímalo, páč mám po 2 odlišných porodech. Nicméně obě šestinedělí jak přes kopírák - po stránce dětí a emoci, suprové. Po stránce mého fyzického zničení, pokaždé špatné (z mého úhlu pohledu). Hodně mě zaujalo, jak zmiňuješ, že jsi chtěla používat kalíšek. To si nedovedu představit, byla jsem vždy šitá vevnitř (poprvé hodiny bez umrtvení a to bylo sado) - nějak si neumím představit, že bych si dovnitř cokoliv zavedla. Při menses po 6nedělí nešel ani tampon, jak to bolelo. Takže jsem skončila na klasice. A to na ostro bych bohužel nedala. Vždy jsem krvácela přes 8 týdnů a to tak, že ze mě šly kusy (radši nebudu říkat jak velké :D). To by ten byt byl jak po jatkách. Ale jsem ráda, že tyto věci zmiňuješ. Pro mě byl právě největší šok, jak může být žena opravdu dlouho zničená po porodu (po prvním jsem si 3 měsíce nesedla ani na měkké, jak mě rošmikali a sešili, šílená bolest). Podruhé jsem si ohlídala, že nebyl nástřih a po týdnu už jsem seděla. Ovšem že jsou očistky tak dlouhé a tak silné, to jsem nikde neslyšela, všichni po týdnu intimka, do 3 týdnů nic. Tak bohužel já jsem asi ta opačná výjimka :( Ale zase musím zatleskat, že žádné deprese, žádná situace, že bych nevěděla, co s mimi, kojení šlo, koliky žádné. Takže každá máme něco a je fajn, že se o tom mluví. Já své zkušenosti z 2 různých porodů, příprav i šestinědělí (a zároveň vždy práce v šestinedělí) mluvila na jeden podcast, ale bohužel dodnes nevyšel :( Tak dík za tvou odvahu a hezké povídání. Hanča z Nomádské stezky
3 ปีที่แล้ว
A souhlasím. Příště bych v 6nedělí ani u jednoho nepracovala a občas spala přes den. Já měla energie a hlavně divoké první dítě (to nikdy nespalo bez jízdy v kočárku), takže blbec jsem si přes den nelehla, nic :D Ale každé další mamince bych to doporučila.
Zdravím.... i já bych se podělila o jeden smutnější zážitek. Jak už bylo zmíněno, tak šestinedělí se dá bohužel prožít i bez miminka. Já šla na ukončení těhotenství ve 23. týdnu a také na vývojové vady. Zážitek strašlivý. Nepřeji žádné ženě, aby toto zakusila. Potrat v jakémkoli týdnu těhotenství je pro ženu těžký...ale pokud už cítíte pohyby miminka a ,,povídáte si " s ním..a když už ležíte na nemocničním lůžku a berete si tablety, které mají vyvolat potrat...a během určité chvíle přestane miminko cítit...je to něco nepopsatelného...prožila jsem porod, po kterém jsem se ale k miminku nemohla přivinout...kontrakce..pár zatlačení, ale žádný pláč..pouze ticho a neskutečná úzkost...z nemocnice jsem jela se zavázanými prsy, aby se mi nerozjela laktace, s krvácením, vypouklým bříškem... nemohla jsem vidět maminky s kočárkem, slyšet smích a pláč dětí. sociální sítě plné miminek...neskutečné výkyvy nálad- hněv, vztek, bezmoc, lítost...v noci jsem se budila..strie na prsách a vypouklé bříško mi vždy připomněly , co se stalo ...teď v listopadu to bude už 6 měsíců a není den, kdybych si na miminko nevzpomněla...občas si zapláču, ale život jde dál...teď mohu říci, že jsem tu bolest překonala....ale navždy tam ta rána bude....Je mi 26 let..jen bych tímto chtěla říci a poukázat na to, že potrat je něco o čem se lidé bojí mluvit...něco co tak nemá být? Neví jak ženě mají nabídnout pomoc či jak ji oslovit...Pokud se s někým takovým setkáte, tak nedělejte, že se nic nestalo...Řekněte, že tu jste...jestli o tom chce ta žena mluvit...Ona sama se rozhodne...ale nejhorší komentáře jsou ty: ,,Jsi mladá, na to za chvíli zapomeneš, nejsi jediná...život jde dál."...ano život jde dál, ale nikdo si nedokáže představit, co žena prožívá, dokud to nezažije na vlastní kůži...a opravdu to nikomu nepřeji..... Video je moc krásně natočené a já si ho vychutnala se šálkem kávy a i s úsměvem na rtech... a už se těším, až některé věci budu zažívat...věřím, že spoustu věcí bude náročných, ale budu mít už u sebe své miminko...
U nás to plačtivé období trvá už 3m... Ale vždy najdu příčinu. Jakmile jsem z dohledu, tak pláč... nemůžu ani nandat myčku bez pláče... A v šátku to celý den prostě nevydržím.. :D
Ta jistota, o které mluvíš, je moc důležitá. Nejvíc jsem to cítila, když jsem byla v porodnici s třetí dcerou. Prostě jsme si dělaly, co se nám zachtělo, a tvářily se tak jistě a sebevědomě, že nevyžádaných rad přišlo minimum. Jako prvorodička jsem se tam před pár lety cítila úplně jinak - každá rada mě rozhodila, měla jsem strach, že všechno dělám blbě. A o to víc přicházely ty nevyžádané a často protichůdné rady…
Terezko, na IG rada sem tam tipy dam, ale k vlogum a blogu se vracet nebudu. Tady uz ciste jen podcast. 🙂🙏Mozna sem tam nejake vetsi video z cest na pamatku.
![[ ออกกอง ] วัยหนุ่ม 2544 โลกหลังลูกกรง..ทัวร์กองถ่ายหนังใน "คุกของจริง" | JUSTดูIT.](http://i.ytimg.com/vi/vB--aOkZCpw/mqdefault.jpg)
Pod všechno, co jsi říkala bych se mohla podepsat a to jsem od porodů víc, než 10 let. Je moc dobře, že o tom mluvíš a ještě takhle upřímně. Moc děkuji za všechny (i budoucí) maminky! A ještě chci dodat, že rodičovství je pro mne seberozvojové stále i ve vyšším věku dětí a baví mě to 🙂
Kdykoliv si vzpomenu na sestinedeli, tak je mi uzko - fuj, pro mě snad nejtěžší období v životě. Žádná euforie a obrovská materska láska. Dítě uplakane, já bezradna, zoufalá a nešťastná a do toho celá bolava (chození na velkou po porodu je fakt peklo, to bych nepřála největšímu nepříteli). Díky za tvou upřímnost, moc se o tom nemluví a pak je člověk zaskoceny, protože na internetu vidí jen nafinteny maminky s kočárkem a kafickem v ruce a on je to takový nářez. Nikdo vás na to nepripravi a ocenila bych, pokud by mi někdo v tomhle více poradil - odpočívat, když dítě spi, vyprdnout se na domácnost, být jen s posteli s miminkem a mít navareno v mrazáku, vykaslat se na návštěvy a na vše. Jen odpočívat a ňufat se s miminkem. S mastnou hlavou, se sitovanyma kalhotkama a v kojici podprsence obklopena nepořádkem. Vše se pak srovná a zabehne, ale když člověk přepali začátek, tak si po několika měsících nevyspani tělo řekne a dostaví se únava a není kde čerpat síly. Vše chce čas a trpělivost. I to mě mateřství naučilo - nechtít vše hned a nechat věci v klidu plynout.
Uff,ne vždycky je to takhle hrozné,ale je dobře o tomto vědět.Kdyby náhodou.A i přes to všechno, mateřství, porod, šestinedělí stojí za to a být mámou, rodičem je bezva v životě.Možná to nej💗,co vás kdy potká 🤗
Po roce vypadat tak krásně jak Ty🙏🎉👍, můj sen,mám po dvou těžkých porodech a jsem vděčná,že jsem matka,ale už bych do toho asi nešla.
Ale ono to bylo i díky špatným manželství,těžkou životní zkouškou a vše dohromady. Díky moc za Tvou otevřenost.
Já si naivně plánovala,jak budu mít super porody i manželství a ani jedno nevyšlo.
Ale žiju,děti jsou zdravé a teď jedu sólo s dětmi a novej život
Kacenko! ♥️🙏 Jak pises v poslednich radcich, preju krasnej novej start, hodne sil a laskavosti k sobe samy.🙏 A dekuju za mila slova.
Úžasný ! Ta otevřenost. Moc mě to bavi. Termín porodu mám za týden a tohle fakt oceňuji. Děkuji❤️
Já mám po 6ti nedělí necelé 4 měsíce a musím říct, že to pro mě bylo těžké.
Měla jsem návaly lítostí, ať už když prcek nechtěl spát, bolelo ho bříško a já nevěděla jak mu pomoci, nešlo mi odříhávání, bylo mi líto když už konečně usnul a spal, protože byl tak sladký.. Doma jsem se několik týdnů vůbec necítila,, jako doma,,, nechtěla jsem nikoho z rodiny vidět, ani jsem nevyšla na zahradu.. Přitom mi ty návštěvy paradoxně vždy velmi pomohly po psychické stránce, mohla jsem se vypovídat a zjistit jak to měli ostatní.
Přitom malý je ve výsledku moc hodné miminko, plakal jen kvůli bříšku nebo když měl hlad což netrvalo nikdy dýl než pár minut.
Také mě potrápily hemeroidy, poté co jsem se zbavila bolesti ze stehů a na procházce nemohla popadnout dech. Říkala jsem, že je to jako když jde vrch těla, nohy a mezitím želé které vůbec nedrží pohromadě. Dlouho jsem se nemohla ani pořádně narovnat.
Dnes už je to mnohem lepší, když je malý přetažený tak je to občas náročné, ale jinak je to zlato
Verunko, děkuji ti za to co děláš a za to jaká jsi! Je mi 56 let a mám stejně starou dceru jako jsi ty a možná proto jsi mi tak blízká. I když první, čím jsi si mě získala, je tvoje téma udržitelnosti a s tím vše spojené. V tomto směru nemám ve své věkové kategorii moc spřízněných duší, opravdu jen pár. Tvoje podcasty byly před několika lety první, co jsem začala poslouchat a miluju je doteď. Dát si sluchátka do uší, vyrazit na trek a už když slyším znělku, tak se začnu usmívat. Mimo to, jak je znělka krásně dynamická, vždycky prřidám do kroku a jdu tak nějak v rytme:-D. Vzhledem k tomu, že čekáme v rodině přírůstek, dcera bude mít miminko, tak je mi blízké i téma těhotenství, porodu a vše s tím spojené. Tvůj podcast o šestinedělí jsem si poslechla včera a dnes jsem se musela vrátit k vašemu vyprávění s Martinem o porodu. I když jsem to poslouchala již jednou, hned jak vyšel. Tak dnes repete. Je skvělé, jak o všem mluvíš přirozeně a i se pouštíš do nejintimnějších témat. A protože všichni se učíme celý život a stále hledáme svou cestu ( i když jsem si snad stokrát říkala, jak jsem chytrá a vše vím:-D a již mě nemůže nic překvapit, což byl samozřejmně velký omyl:-D), tak já se již delší dobu učím vybalancovat mužskou a ženskou energii. Prostě osud a život mě zavál více do mužské energie a nějak jsem se ztratila. Poprvé, když jsem slyšela autentické zvuky pri tvém porodu, tak to se mnou dost rezonovalo, ale dnes jsem se naplno rozbrečela. Prostě několik měsíců práce sama na sobě a dokážu se o hodně víc vcítit do ženské energie, souznít, sdílet ženská témata, vcítit se. Jsem z toho dost překvapená, moje emoce mě zaskočily a došlo k velkému uvědomnění. Díky tobě! A když se vrátím k tématu šestinedělí, tak máš pravdu pravdoucí! O šestinedělí se moc nemluví, což je velká škoda a myslím, že když takto někdo vystoupí ze své komfortní zóny a dokáže mluvit takto otevřeně a autenticky, tak to může určitě mnoha ženám pomoct. Fakt skvělý skvělý skvělý!!! Držím palce a moc děkuji!!!
Luci, mám slzy v očích.
Děkuju za tvoje řádky.
Jako by jste mi mluvila z duše 🙏
Díky moc za upřímnost, je to moc moc zajímavé povídání i přesto, že děti nemám a neplánuji. Díky i ostatním maminkám za sdílení a upřímnost. Btw. strašně moc ti to slušíííí 😍 !!!
Tobě to tady na tom videu, Veru, tak strasně moc sluší! Hlavně ta úvodní fotka se vážně povedla ❤🙂
Diky za sdileni tve zkusenosti, za otevrenost a raw a mily pristup. A vypadas jako mořská panna!🧜🏻♀️ Moc ti to sluší 😊
Skvěle jsi se o tomto krásném a zároveň hodně náročném období rozpovídala. Mám stále v živé paměti (bude to 1,5 po porodu), jak jsem v porodnici pořád koukala na své břicho a na mimčo a byla v neskutečném úžasu a nepochopení jak to se vlastně všechno stalo a to trvalo pak myslím ještě 2-3 měsíce :-D a můj pláč, kterému se už teď už směji, byl ten, kdy mi manžel přinesl kytici růží a já jsem se rozbrečela a i se na něj naštvala, protože mi bylo těch růží neskutečně líto, že je někdo uříznul, strašně moc jsem to prožívala v tu chvíli. A pak teda já jsem typ mámy, která se chtěla úplně před světem uzavřít, vyhovoval mi i covid, že jsem byla stále doma a moc jsme se s nikým nestýkali. Neměla jsem na ostatní moc náladu a vydrželo mi to necelý rok :-)
Úžasné! Velmi upřímné a to se mi líbí, děkuji. Přeji zdraví celé rodině! ❤️🙏
Poslouchám a postupně píšu. Porod jsem měla náročný. Od prasknutí vody jsem porodila až za dlouhých 32 hodin během kterých jsem nesměla jíst a pít minimálně. Kontrakce byly pravidelné ale porod nepostupoval a já se neotevírala. Po epidurálu jsem byla během hodinky připravená porodit. Byla jsem vysílená, zvracela jsem a špatně dýchala. Nakonec s nástřihem a vypětím sil přišla malá na svět. Zatímco všechny maminky touží po přiložení miminka na hruď nebo břicho, já zvracela a malou jsem k sobě nechtěla. Během šití držel malou partner a na poporodním pokoji jsem ji držela jen krátce, chtěla jsem strašně spát a přes noc ji nechala sestrám. Když mi ji druhý den přivezly hrozně jsem se jí bála. Jak byla drobná, bála jsem se na ni sáhnout nebo ji přebalit. Doma jsem se sesypala. Nedokázala jsem malou uložit do náručí tak abych ji pohodlně nakojila. Kojila jsem v leže a partner mi vyčetl, že jsem neschopná. Ve dvou týdnech donesl partner domů pásový opar a já byla hysterická, že malá se nakazí a zemře. Když se neděla žádná tahle "katastrofa" tak jsem plakala protože malá je tak krásná, protože spinká a já se zrovna chtěla mazlit, pak zase že brečí a já si chci odpočinout nebo že mi partner na procházce nechtěl půjčit kočárek. Další samostatnou kapitolou byla nalitá prsa. Malá sice sála hodně a dlouho ale prsa byla co dvě hodiny nalitá, malá měla ale čtyřhodinové intervaly a odsávačkou jsem z prsou nic nedostala. Stála jsem před zrcadlem a plakala. Plakala jsem, když jsem viděla stehy po nástřiku a dva měsíce každý den si dávala lactulosu, protože jsem se bála, že se při velké roztrhnu. A ač jsem si uvědomovala, že se tělo bude vracet nějakou dobu zpět tak jsem na konci šestinedělí plakala, že mám před-těhotenskou váhu, ale nedopnu kalhoty, protože pánev se logicky rozšířila. Bylo to náročné období během kterèho jsem měla návaly paniky, že budu špatná matka a malá mě nebude mít ráda nebo že někdo přijde a malou mi vezme. Během těhotenství jsem toho načetla spoustu, ale 98% toho bylo ve stylu vše je růžové a úžasné a já se styděla za to že nejsem normální máma jako jiné.
Strašně moc mě to mrzí. Doufám, že jste na tom už lépe! Děkuji, že jste to napsala, myslím, že je velmi důležité sdílet, jak to je v reálu.
Sandro, to je SILNY a TY tez! Jsem moc vdecna za sdileni 🙏
Je super, že to tak říkáš. Toto bych chtěla slyšet před porodem :-D Mám 9 měsíčního syna a je to zlatíčko, ale šestinedělí jsme měli více méně klidové, ale částečně i náročné. Trpěla jsem taky na hemeroidy, ale spodek jako takový mě nebolel, to bylo naštěstí v pohodě. Co mě zarazilo bylo to, že když jsem kojila, tak mě bolelo bříško a více sem krvácela. To jsem se pak dozvěděla, že je úplně normální :-D Co se týče té lásky, tak taky jsem to neměla hned. Přišlo mi, že jsem po porodu zapnula autopilota a tak nějak všechno dělala. Uměla jsem nakojit, přebalit, okoupat, manipulovat s miminkem - přišlo to nějak samo, ale furt jsem měla pocit, že se starám a nějakou "věc". Jak dny pokračovaly, tak jsem si to postupně začala uvědomovat a láska přišla. :-) Co bych ještě ráda sdílela, co mě hodně zarazilo a trhalo mě to srdce, tak byly večerní neutišitelné pláče. Miminko prostě plakalo, až křičelo a nedokázalo ho nic utišit. On plakal a já jsem plakala. To třeba trvalo 2-3 hodiny a pak malý usnul. Po šestinedělí se večerní pláče úplně vytratily.
Znám ten pláč jsem dodnes nepochopila.
Já jsem 4 týdny po porodu a musím říct, ze se cítím moc dobře, měla jsem hodně špatné očekávání a myslela jsem si, ze zrovna já to budu brát hodně špatně a budu mít blízko k nějakým psychickým problémům, ale momentálně se cítím opravdu dobře a naopak psychicky se cítím více vyrovnaná než v těhotenství. Porod jsem měla velice rychlý, cca tri hodiny se vším všudy a vlastně cca hodinu po porodu jsem tam měla již návštěvy a normálně jsem fungovala, za to moc vděčná. Co mě překvapilo, tak byly stehy po nástřihu, který mě bolely tak 10 dni docela dost a ty očistky, který mám teda ještě teď a jsou mi hodně nepříjemný. Se záchodem jsem to řešila tak, ze jsem si nechala dát nějaký projímací čípek a bylo to dobré rozhodnutí😄 a s čím se teda pereme nejvíc, tak to je kojení. Miminku mléko nestačí a ať děláme co děláme, tak to nemůžeme srovnat.
Ahoj Weef, úžasné video! Tleskám! Cítila jsem při něm naprosté souznění a Tvůj hlas se TAK dobře poslouchá. Máš dokonalé vyjadřování amoc příjemný hlas. Takže parádní kombinace. DÍKY za takové témata a videa! :) Já jsem zažila hned po porodu podobný pocit a stav jako mluvila ve video jedna z maminek. Vlastně když se syn narodil, necítila jsem vůbec nic. HROZNĚ MOC mně to překvapilo a vyděsilo! Nechápala jsem co se děje, vždyt se mi narodilo miminko, ted by měla přijít ta obrovská vlna lásky, slz, štěstí. A ono nic. Syn od té doby co se narodil jen brečel. Ale vlastně ne ani brečel, ale ŘVAL. Šíleně a pořád. Celé dlouhé 3 měsíce!! Jen řval, řval, řval. Přijela jsem domů z porodnice, přítel měl novu práci a bohužel si nedupnul a nezůstal s námi doma. Byla jsem na to řvoucí dítě sama, vystresovaná, totááálně vyčerpaná, unavená matka. Nešlo mi kojit, stres udělal taky své, do toho přišel zánět prsu. To bych nepřála začít nikomu. Neskutečná bolest!! Neskutečná, Prso tvrdé jako kámen, ale doktorka řekla, že musím kojit i tak. Rozmasírovat hroudy. Teploty 39. Doma sama s díětetem. Antibiotika a do toho připomínám pořád ten řvoucí syn. On vlastně prostě pořád jen křičel. Celé 3 měsíce si pamatuju jen ten řev, jinak to mám v mlze. Zánět prsu jsem prodělala pak ještě 2x. Je toho spousta, povídala bych tady dlouho, ale já osobně bohužel nemám na porod, šestineděli a pár začínajících měsíců vůbec dobré vzpomínky. Ba naopak. Mám z toho neskutečný blok, stres a je mi špatně jen když to ted píšu. Příteli to nedokážu do ted odpustit, že mně v tom takhle "nechal"..myslím, že další dítě už asi nepřijde. Syn ted má 2,5 roku a je pořád DOST náročné dítě. Tvrdohlavé, neskutečně akční a divoké dítě..a do toho už od Tebe zminované nevyžádané rady okolí. Zas a znova! Ale miluju ho!! Časem jsme si k sobě našli cestu, i když to trvalo dýl, než jsem si myslela že bude, myslela jsem, že to přijde automaticky. Tak je to láska! :)
Ano, o tom, co se děje po porodu by se mělo více mluvit. Byla jsem hodně překvapená, co to jsou očisty, kdy jsem si představovala menstruaci a místo toho ze mě odchazely velké srazeniny krve.. to samé problémy s hemeroidy. K fyzickému diskomfortu se přidala i psychika, kdy jsem byla strašně precitlivela, ale zároveň jsem chtěla být strašně silná a aby si ostatní mysleli, že jsem v pohodě. Nenastala žádná láska na první pohled, nerozjelo se kojení, špatný spánek,... celkově jsem byla úplně mimo. Vše se srovnalo asi v roce a půl prcka. V současné době jsem podruhé těhotná a mám v sobě velké odhodlání, co všechno chci udělat jinak. Jestli to bude lepší nevím..
Co se týče asertivity - máme za ty dva roky zajete rituály, které pevne dodržuji a velmi nám to vyhovuje a stejně to blízká rodina nechápe a přesvědčují mě o tom, že se přeci nic nestane, když to bude párkrát jinak. Záleží, jak empaticke je okolí.
Ahoj Veru, toto video mě zajímalo, páč mám po 2 odlišných porodech. Nicméně obě šestinedělí jak přes kopírák - po stránce dětí a emoci, suprové. Po stránce mého fyzického zničení, pokaždé špatné (z mého úhlu pohledu). Hodně mě zaujalo, jak zmiňuješ, že jsi chtěla používat kalíšek. To si nedovedu představit, byla jsem vždy šitá vevnitř (poprvé hodiny bez umrtvení a to bylo sado) - nějak si neumím představit, že bych si dovnitř cokoliv zavedla. Při menses po 6nedělí nešel ani tampon, jak to bolelo. Takže jsem skončila na klasice. A to na ostro bych bohužel nedala. Vždy jsem krvácela přes 8 týdnů a to tak, že ze mě šly kusy (radši nebudu říkat jak velké :D). To by ten byt byl jak po jatkách. Ale jsem ráda, že tyto věci zmiňuješ. Pro mě byl právě největší šok, jak může být žena opravdu dlouho zničená po porodu (po prvním jsem si 3 měsíce nesedla ani na měkké, jak mě rošmikali a sešili, šílená bolest). Podruhé jsem si ohlídala, že nebyl nástřih a po týdnu už jsem seděla. Ovšem že jsou očistky tak dlouhé a tak silné, to jsem nikde neslyšela, všichni po týdnu intimka, do 3 týdnů nic. Tak bohužel já jsem asi ta opačná výjimka :( Ale zase musím zatleskat, že žádné deprese, žádná situace, že bych nevěděla, co s mimi, kojení šlo, koliky žádné. Takže každá máme něco a je fajn, že se o tom mluví. Já své zkušenosti z 2 různých porodů, příprav i šestinědělí (a zároveň vždy práce v šestinedělí) mluvila na jeden podcast, ale bohužel dodnes nevyšel :( Tak dík za tvou odvahu a hezké povídání. Hanča z Nomádské stezky
A souhlasím. Příště bych v 6nedělí ani u jednoho nepracovala a občas spala přes den. Já měla energie a hlavně divoké první dítě (to nikdy nespalo bez jízdy v kočárku), takže blbec jsem si přes den nelehla, nic :D Ale každé další mamince bych to doporučila.
Mohu se zeptat na ten podcast o tvém porodu? Bohužel nemohu dohledat. Předem děkuji za super informace 😊
Zdravím.... i já bych se podělila o jeden smutnější zážitek. Jak už bylo zmíněno, tak šestinedělí se dá bohužel prožít i bez miminka. Já šla na ukončení těhotenství ve 23. týdnu a také na vývojové vady. Zážitek strašlivý. Nepřeji žádné ženě, aby toto zakusila. Potrat v jakémkoli týdnu těhotenství je pro ženu těžký...ale pokud už cítíte pohyby miminka a ,,povídáte si " s ním..a když už ležíte na nemocničním lůžku a berete si tablety, které mají vyvolat potrat...a během určité chvíle přestane miminko cítit...je to něco nepopsatelného...prožila jsem porod, po kterém jsem se ale k miminku nemohla přivinout...kontrakce..pár zatlačení, ale žádný pláč..pouze ticho a neskutečná úzkost...z nemocnice jsem jela se zavázanými prsy, aby se mi nerozjela laktace, s krvácením, vypouklým bříškem... nemohla jsem vidět maminky s kočárkem, slyšet smích a pláč dětí. sociální sítě plné miminek...neskutečné výkyvy nálad- hněv, vztek, bezmoc, lítost...v noci jsem se budila..strie na prsách a vypouklé bříško mi vždy připomněly , co se stalo ...teď v listopadu to bude už 6 měsíců a není den, kdybych si na miminko nevzpomněla...občas si zapláču, ale život jde dál...teď mohu říci, že jsem tu bolest překonala....ale navždy tam ta rána bude....Je mi 26 let..jen bych tímto chtěla říci a poukázat na to, že potrat je něco o čem se lidé bojí mluvit...něco co tak nemá být? Neví jak ženě mají nabídnout pomoc či jak ji oslovit...Pokud se s někým takovým setkáte, tak nedělejte, že se nic nestalo...Řekněte, že tu jste...jestli o tom chce ta žena mluvit...Ona sama se rozhodne...ale nejhorší komentáře jsou ty: ,,Jsi mladá, na to za chvíli zapomeneš, nejsi jediná...život jde dál."...ano život jde dál, ale nikdo si nedokáže představit, co žena prožívá, dokud to nezažije na vlastní kůži...a opravdu to nikomu nepřeji..... Video je moc krásně natočené a já si ho vychutnala se šálkem kávy a i s úsměvem na rtech... a už se těším, až některé věci budu zažívat...věřím, že spoustu věcí bude náročných, ale budu mít už u sebe své miminko...
U nás to plačtivé období trvá už 3m... Ale vždy najdu příčinu. Jakmile jsem z dohledu, tak pláč... nemůžu ani nandat myčku bez pláče... A v šátku to celý den prostě nevydržím.. :D
Ten spodek..já sem chtěla říct frndu :D :D ..
Ta jistota, o které mluvíš, je moc důležitá. Nejvíc jsem to cítila, když jsem byla v porodnici s třetí dcerou. Prostě jsme si dělaly, co se nám zachtělo, a tvářily se tak jistě a sebevědomě, že nevyžádaných rad přišlo minimum. Jako prvorodička jsem se tam před pár lety cítila úplně jinak - každá rada mě rozhodila, měla jsem strach, že všechno dělám blbě. A o to víc přicházely ty nevyžádané a často protichůdné rady…
Ano, ano
Strašně mi chybí tvoje klasický vlogy nebo nějaké tipy na přírodní kosmetiku a tak… 😢
Terezko, na IG rada sem tam tipy dam, ale k vlogum a blogu se vracet nebudu. Tady uz ciste jen podcast. 🙂🙏Mozna sem tam nejake vetsi video z cest na pamatku.
@@wearerisingasone zalezi o cem ty podcasty budou. Mimina, porody a esotericka temata cast tveho jiste nezaujmou.
@@anezkacmelikova2049 omg
Naprosto souzním.
Sice jsem matka, ale tato temata me fakt moc nezajimaji.
Tesim se na videa o cestovani a podobne.
Klobuk dolu pred autentickou uprimnostou s vsetkym co bolo pri tom...
Lidé se mění, stejně tak jejich zájmy, životy... Doporučuji tedy najít na internetu jiné lidi, kteří postují to, co tě zajímá