ฝัง
- เผยแพร่เมื่อ 2 ก.พ. 2025
- Představte si, že byste se zítra probudili do světa bez lidí...
Psychopata napadne, že by spolu s lidmi zmizely i všechny problémy. Psycholog naopak namítne, že odstraněním všech zrcadel se člověk problému nezbaví.
Lidé a naše vztahy s nimi nám především ukazují něco o nás samých. Ano, někdy to bývá těžké. Chyby, které v druhých vídáme, jsou často podobné našim vlastním slabostem. Lidem je nutné se přizpůsobovat, tolerovat jejich jinakost, hledat spolu s nimi kompromisy. To vše nám ale zároveň pomáhá kultivovat a rozvíjet naši lidskost.
Přestože jsme si za poslední dva roky zvykli nahrazovat mnohá lidská setkání virtuální realitou, svět bez skutečných lidí by byl strašlivě prázdný. A prázdnota je nebezpečná v tom, že se v ní mohou začít usazovat démoni. Intelektuální prázdnota, citová vyprázdněnost, bezduchá kultura, vykořeněnost… to vše jsou problémy, které náš kraj až moc dobře zná. Možná souvisejí i s tou prázdnotou, která tu kdysi vyvstala násilím.
Nejlepším lékem na ni je snaha zaplňovat ji dobrými lidmi. Proč? Protože mezi lidmi vznikají vztahy. Pletivo citů a myšlenek vedoucí k plnosti lidského společenství.
Ve své profesi psychologa pomáhá Otakar studentům a zaměstnancům UJEP, ale také zdravotníkům a záchranářům ústecké Masarykovy nemocnice, aby se v tom svém jedinečném pletivu myšlenek, citů a mezilidských vztahů vyznali. Snaží se je vést k tomu, aby se stávali aktivními tvůrci svých osudů a dokázali v nich vidět smysl. Se vší vážností, kterou to někdy vyžaduje, ale také s pořádnou dávkou legrace, která je na prázdnotu tím vůbec nejlepším lékem.
Námět, scénář a režie: Anna Škopková a Alexandra Macháčová
Kamera a střih: Daniel Augustin
Poděkování:
Tomovi Krausovi a Janičce:) za to, že nám umožnili natáčet v prostorách Menzy UJEP mimo provozní hodiny.
Studentům PF UJEP, FZS UJEP a FF UJEP za to, že se s námi zastavili na kus řeči nad praskajícím ohněm v kampusu UJEP.
Lucii Urban z FUD UJEP za skvělé fotografie z natáčení.
Nádherné.
Děkuji, souznim.
“Jakmile člověk začne přemýšlet o tom, co by si přál, tak prázdnotu zaplní.” Vlastně mě k tomu napadá, že přeci člověk, který jede v tom svém každodenním rytmu povinností, tak si ani neuvědomí, že mu něco chybí nebo uniká. Jednoduše nemá na prázdnotu čas. Spousta podnětů, který máme kolem sebe, blokuje cestu k našim skutečným přáním a touhám. Kdo z nás kdy přemýšlel nad otázkou: “Co bych dělal, kdyby neexistovala očekávání ostatních, kdybych neměl závazky…???” A možná, že právě covidová doba mohla pomoci pootevrit dveře k našemu skutečnému já. Měli jsme preci možnost odložit telefony, vypnout televize a byt jen a pouze se sebou. Uvědomit si, kam se naše cesty ubírají, a zda žijeme naše životy, nebo se snažíme žít životy jiných.