Bulharsko 2023 - část 1.

Pátek 7. 7. 2023 - kolem půl sedmé ráno vyrážíme s Martinem směr Sedlčany, kde máme sraz s Milanem, pak krátká zastávka v Pelhřimově, kam nás přijel na rozloučenou vyprovodit kamarád Jirka a dovezl nám láhev medicíny a následně už polykáme dálniční kilometry po D1, D2 na Slovensko, skrz celé Maďarsko, kde míjíme auto posazené na dálničních svodidlech až do srbského Feketiče, kde postavíme stany v kempu, který máme jen pro sebe, kopneme do sebe uvítacího panáčka a po večeři jdeme ochutnávat místní pívo.
Sobota 8. 7. 2023 - po snídani z vlastních zásob a sbalení stanů vyrážíme opět po dálnici napříč Srbskem. První zásek je na pumpě, kde kvůli výpadku internetu nefungují platební terminály a my nedisponujeme místní měnou, tak pár minut čekáme než to místní "mekánykr" zase nahodí. Překvapuje nás množství aut se švýcarskou MPZ, stejně tak spousta těch, co mají na značce D či NL, ale u těch je na první pohled vidět, že to zcela jistě nejsou původní obyvatelé těchto západních zemí a míří na prázdniny do svých domovin čímž na srbsko-bulharských hranicích vytvářejí neskutečně dlouhé kolony. Ač se s motorkami proplétáme vpřed, jak to jde, tak tam v tom vedru vyhnijeme také pěkných pár desítek minut. Pak už jedeme směr Sofie a míříme do horského městečka Borovets, kde nám na dvě noci bude bydlištěm apartmán Villa Park Luxury a vyrážíme se posilnit do hospůdky Happy Duck, kde kuchyni vládne asi 200 kilový věčně usměvavý místní šéf. Neděle 9. 7. 2023 - dnešek bude odpočinek pro sedací ústrojí, ale záhul pro zbytek těla - míříme na Musalu, což je nejvyšší hora balkánu. Po snídani se naše cesty rozdělují, Martin s Milanem jsou sportovci a nechybí jim sebevědomí, tak vyrážejí po svých rovnou z ubytování, já po 500 metrech a zhodnocení své kondičky, volím taktický úkrok směrem k prehistorické kabinkové lanovce, která mě vyveze o notný kus výše do stanice Yastrebets. Odtamtud je to na vrchol "jen" 6,5 km. První tři až ke Spodnímu musalskému jezeru je to pohodová široká cesta spíše dolů než naopak, ale pak to začíná. Kozí stezky, skákání přes kameny, hledání kam šlápnout, aby si člověk nerozbil hubu a na 3,5 km převýšení cca 530 metrů. Funěl jsem jak lokomotiva, jednou i zapochyboval, zda se tam vůbec vyškrábu, ale ta dřina za ty výhledy stála! Chvilka kochání nahoře a vyrážím dolů s tím, že tentokrát mi pomůže gravitace a do městečka už to dám také po svých. Necelé 2 km pod vrcholem se potkávám s kluky, kteří nasadili slušné tempo a mají v tu chvíli v nohách už více než 10 km. Cesta dolů není zdaleka tak pohodová, jak jsem si představoval a když jednou zajedu do bažiny nohou až nad kotník, při zdolávání potoka už si vůbec nedělám těžkou hlavu s tím, jak ho přeskákat po kamenech, nechám horskou bystřinu opláchnout mi boty a ťapu dál v čvachtající obuvi. Na pár místech, kde se jde zarostlým vyschlým korytem po jarním tání, mám pocit, že jsem se definitivně ztratil a jsem smířený se svým osudem potravy pro dravou zvěř,protože jsem během téměř dvou hodin nepotkal ani živáčka. Dorážím na pokoj, dávám sprchu a jsem rád, že se můžu svalit na postel. Kluci dorazí cca dvě hodiny po mě, smekám před jejich výkonem virtuální klobouk a jdeme to zajíst a zapít do Happy Ducka :-) Dle hodinek mám našlapáno zhruba 20 km, kluci o 6 víc.