Zaujal mě ten statistický argument pro možnou existenci stvořitele. Mě napadl podobný statistický argument pro existenci vědomí (duše) nezávislém na těle. Tím důkazem je vlastně samotná existence mého (s jiným nemám zkušenost) individuálního vědomí. Tedy to, že se moje vědomí na světě objevilo a může říct - myslím (nebo pochybuji), tudíž jsem. Pokud by moje individuální vědomí bylo neoddělitelně spojeno s hmotou konkrétního těla (vědomí jako epifenomén mozkové činnosti), jaká je pravděpodobnost, že se kdy objeví na tomhle světě? Jaká je pravděpodobnost, že se na světě objeví tohle konkrétní tělo? Tedy, že se budou pářit zrovna moji rodiče? Jaká je dál pravděpodobnost, že z miliard spermií a milionů vajíček se nasekvenují zrovna ty správné kombinace chromozomů, z nichž tohle tělo vzejde? A to vše násobeno všemi páry mých předků až k počátkům života na Zemi, je pravděpodobnost, že se na světě objeví zrovna tohle tělo prakticky nulová. Stejně pravděpodobná by byla i možnost existence mojí mysli, pokud by ta byla s tímhle konkrétním tělem neoddělitelně spojená. A přesto jsem se na světě objevil. Přirovnávám to ke koňským dostihům, kde stojí na startovní čáře prakticky nekonečný počet koní. Pokud bych sedlal jednoho z nich už na startovní čáře, jaká je pravděpodobnost, že zrovna já vyhraji závod? Prakticky nulová. Pokud ale ten závod poběží pouze koně a moje vědomí osedlá až toho vítězného, není to sice zrovna sportovní chování, zato dost pragmatické. Proto bych to skoro považoval za statistický důkaz nezávislosti vědomí na hmotě. Ale nejsem filozof a už vůbec ne vědec (ten by se neodvážil plácat takové blbosti), takže by mě zajímal Váš názor, jestli by na tom mohlo něco být?
Jenom bych ještě upřesnil, že tím vědomím nemyslím psychické schopnosti, tedy inteligenci, paměť, povahové vlastnosti, zkrátka rysy osobnosti, kterými se zabývá psychologie. Ty jsou spojeny s touhle konkrétní hmotou mého mozku a funkcí žláz a tedy výsledkem náhodného výběru. Myslím tím jakéhosi "vnitřního pozorovatele", tedy schopnost sebe zakoušení, reflexe zkušenosti, která se skrze tohle tělo jakoby dívá do světa. Bez něj bychom možná byli z pohledu jiného vnějšího pozorovatele stejně funkční z hlediska interakce s oním vnějším pozorovatelem, ale nevěděli bychom o tom. Byli bychom tedy jen jakýmisi funkčními zombie (jak říká pan Dolák v jiném videu). Což si konec konců můžeme myslet o ostatních lidech, s jejichž sebereflexí nemáme zkušenost a přisuzujeme jim ji pouze na základě analogie s naší vlastní vnitřní zkušeností. Ta je jediná, kterou zakoušíme a skrze níž zakoušíme realitu světa.
Nezaznělo tam to,že to všechno okolo i my jsme jedno nekonečné Vědomí neboli se objevujeme v oněm Vědomí ve kterém se modulujeme.Neboli Vy i já jsme Vědomí.Zamyslete se na chvíli.Zažil jste někdy něco jiného než uvědomování si?Proto stvořitel není.Ten tu vždycky byl.Nikdy nikam nešel.Stvořitel je to,co jsme my a vše okolo nás.
Napadá vás nějaký důvod, proč spouštět takovou komplexní simulaci jako je ta ve které žijeme? K čemu by taková simulovaná realita sloužila, pro zábavu asi né?
Tito lidé jsou schopni mluvit o čemkoli. Samotné podstatě problému nerozumí, v jejich mozku to funguje tak, že si nastudují terminologii nějakého tématu a pak jen mlátí hubou. Jejich mozky fungují podobně jako u papoušků, kteří také umějí opakovat slova, jejich skutečnému významu ale nerozumí.
Zaujal mě ten statistický argument pro možnou existenci stvořitele. Mě napadl podobný statistický argument pro existenci vědomí (duše) nezávislém na těle. Tím důkazem je vlastně samotná existence mého (s jiným nemám zkušenost) individuálního vědomí. Tedy to, že se moje vědomí na světě objevilo a může říct - myslím (nebo pochybuji), tudíž jsem. Pokud by moje individuální vědomí bylo neoddělitelně spojeno s hmotou konkrétního těla (vědomí jako epifenomén mozkové činnosti), jaká je pravděpodobnost, že se kdy objeví na tomhle světě? Jaká je pravděpodobnost, že se na světě objeví tohle konkrétní tělo? Tedy, že se budou pářit zrovna moji rodiče? Jaká je dál pravděpodobnost, že z miliard spermií a milionů vajíček se nasekvenují zrovna ty správné kombinace chromozomů, z nichž tohle tělo vzejde? A to vše násobeno všemi páry mých předků až k počátkům života na Zemi, je pravděpodobnost, že se na světě objeví zrovna tohle tělo prakticky nulová. Stejně pravděpodobná by byla i možnost existence mojí mysli, pokud by ta byla s tímhle konkrétním tělem neoddělitelně spojená. A přesto jsem se na světě objevil. Přirovnávám to ke koňským dostihům, kde stojí na startovní čáře prakticky nekonečný počet koní. Pokud bych sedlal jednoho z nich už na startovní čáře, jaká je pravděpodobnost, že zrovna já vyhraji závod? Prakticky nulová. Pokud ale ten závod poběží pouze koně a moje vědomí osedlá až toho vítězného, není to sice zrovna sportovní chování, zato dost pragmatické. Proto bych to skoro považoval za statistický důkaz nezávislosti vědomí na hmotě. Ale nejsem filozof a už vůbec ne vědec (ten by se neodvážil plácat takové blbosti), takže by mě zajímal Váš názor, jestli by na tom mohlo něco být?
Jenom bych ještě upřesnil, že tím vědomím nemyslím psychické schopnosti, tedy inteligenci, paměť, povahové vlastnosti, zkrátka rysy osobnosti, kterými se zabývá psychologie. Ty jsou spojeny s touhle konkrétní hmotou mého mozku a funkcí žláz a tedy výsledkem náhodného výběru. Myslím tím jakéhosi "vnitřního pozorovatele", tedy schopnost sebe zakoušení, reflexe zkušenosti, která se skrze tohle tělo jakoby dívá do světa. Bez něj bychom možná byli z pohledu jiného vnějšího pozorovatele stejně funkční z hlediska interakce s oním vnějším pozorovatelem, ale nevěděli bychom o tom. Byli bychom tedy jen jakýmisi funkčními zombie (jak říká pan Dolák v jiném videu). Což si konec konců můžeme myslet o ostatních lidech, s jejichž sebereflexí nemáme zkušenost a přisuzujeme jim ji pouze na základě analogie s naší vlastní vnitřní zkušeností. Ta je jediná, kterou zakoušíme a skrze níž zakoušíme realitu světa.
Napadly vás při poslechu nějaké zajímavé otázky, které mohly zaznít, ale nezazněly? :-)
Nezaznělo tam to,že to všechno okolo i my jsme jedno nekonečné Vědomí neboli se objevujeme v oněm Vědomí ve kterém se modulujeme.Neboli Vy i já jsme Vědomí.Zamyslete se na chvíli.Zažil jste někdy něco jiného než uvědomování si?Proto stvořitel není.Ten tu vždycky byl.Nikdy nikam nešel.Stvořitel je to,co jsme my a vše okolo nás.
@@dans3387 ano přesně tak, vědomí (bůh) se ptá jestli je bůh :-) je to celkem sranda. tohle je spíš takový intelektuální blouznění mysli
Napadá vás nějaký důvod, proč spouštět takovou komplexní simulaci jako je ta ve které žijeme? K čemu by taková simulovaná realita sloužila, pro zábavu asi né?
Fajn rozhovor, ale ten přebuzenej zvuk mi trhá uši..
I kdyby byl vesmír simulace tak ta podstata musí být v nějaké realitě.
To ano :-) (snad)
Hledat obecný smysl života je nesmysl.
O tom je spíš rozhovor "Hodnoty a hodnotové systémy" :-)
Jinak ale spíš souhlasím.
Tito lidé jsou schopni mluvit o čemkoli. Samotné podstatě problému nerozumí, v jejich mozku to funguje tak, že si nastudují terminologii nějakého tématu a pak jen mlátí hubou.
Jejich mozky fungují podobně jako u papoušků, kteří také umějí opakovat slova, jejich skutečnému významu ale nerozumí.
Každá simulace musí být míň komplexní nežli realita ze které vzešla.
Možná. Na druhou stranu by třeba šlo v simulaci udělat i mnohem šílenější realitu, než je naše
když Tonda rozhovoruje Tondu