Po několika minutách rozhovoru jsem si uvědomila, jak velké štěstí na rodiče mám. Žádné téma u nás nebylo tabu. Každý den po obědě nebo po návratu z práce si rodiče uvařili kávu a všichni jsme seděli v kuchyni u stolu a povídali jsme si. Když jsem byla malá, hrála jsem si u toho třeba na zemi, kreslila, cokoliv. A poslouchala. Rodiče si před náma povídali téměř o všem, ať už to bylo to že ten měsíc je to špatné s penezma, nebo že taťku vytocila paní na poště... Později jsem se se sestrou do konverzací zapojovala. Poslouchali a řekli k tomu svůj názor, pohled na věc, dali možnost řešení problémů. Zpětně vidím, že to pro ně museli být naprosté hlouposti, ale jim to evidentně nevadilo, protože viděli, že tím tématem žiju. Vždycky jsme seděli i několik hodin. A vždycky jsem věděla, že se můžu na všechno zeptat, oni odpověděli, pravdu. Přiměřenou věku. A myslím, že tatinkova věta, vždycky, když uděláš průser, nejdřív to řekni doma, všechno se dá vyřešit a nikdo ti nikdy hlavu neutrhne, tak ta měla velký podíl na tom, že jsem se ani v pubertě nebála za nima s čímkoliv přijít. Opravdu teď vidím, jaké štěstí jsem měla a mám. Teď už jen doufám, že synovi dokážu dát to stejné. Díky za super rozhovor!
Rozhovor hezký, jen rozpor mezi teorií a praxí je značný. Nevím, zda paní mají také děti. Ale musím z osobní zkušenosti říct, že ještě než jsem děti měla, tak jsem měla zcela jasno, jak k nim přistupovat, abych vychovala ty nejšťastnější a nejúspěšnější děti a hodně jsem spoléhala na obdobné metody a rozhovory. Ale s dětmi se mi všechny vzdušné zámky zbořily. Mám jednovaječná dvojčata 3,5 roku a i přes shodnou genetickou výbavu a vzhled jsou to emoční protipóly a každá vyžaduje zcela odlišný přístup a jedna měla úplně šílené období vzdoru a druhá vůbec... a když se několikrát denně dostáváte do situace kdy dítě hystericky řve, protože dostalo modrou lžičku a né zelenou (den před tím obráceně) nevnímá okolí, nějaké povídání už vůbec ne, od jekotu je rudé a začíná jí téct krev z nosu...tak vám všechny tyhle povídání jsou úplně k ničemu...samozřejmě se snažím s dětmi komunikovat, máme usínaci emoční rituály... ale jde to jen tehdy když jsou na to také naladěny... rozhodně, né když se nachází v afektu, to pro ně (alespoň pro ty mé) okolní svět neexistuje...
3 ปีที่แล้ว +8
Ja tomu rozumim a myslim, ze neexistuje obecny postup. Kdyz posloucham ruzne rozhovory a navody, vzdycky si vyberu jen tu cast, ktera je pro me realizovatelna a dava mi smysl. Ale priznam se, ze pro me je nejzasadnejsi informace ta, ze kdyz se dite uci identifikovat emoce, lepe se mu ovladaji. A to je vec, na ktere se da dlouhodobe pracovat. A ze kdyz budeme dobre cist vlastni emoce, budeme pozdeji lepe rozumet i ostatnim a budeme vnimavejsi. To je z meho pohledu velka vec, ktera stoji za to budovat. Ale jak rikam, odkudkoli mam informace, vybiram si vzdycky cast, urcite to tak ma kazdy. M.
@ já bych nerada, aby to vyznělo, že metodiku či rozhovor vnímám negativně. To vůbec ne, myslím si, že budovat v dětech nějaké psychologické postupy k duševní pohodě je důležité i se o to sama snažím. Jen někdy nesmíme být nespravedlivý i k rodičům... sama jsem měla období kdy mě každý den pronásledovala myšlenka, že jsem nejhorší rodič a moje děti budou akorát emocionální trosky...protože se na mě ze všech stran valily postupy, webináře a rozhovory, jak stačí s dítětem mluvit a naslouchat a všechno bude růžové a já toho nedokázala dosáhnout až jsem občas vybouchla a křičela... Takže milý rodičové nejste v tom samy a při snaze o duševní zdraví svých děti se nenechte připravit o to své! Děti Vás budou potřebovat i do budoucna 😉
Já zase nechápu jak je možné tomu nerozumět. To že se mluvilo z poloviny slovensky jsem si vlastně uvědomil až po 5 minutách rozhovoru. Za mne vůbec nechápu proč byl rozhovor k ničemu? A to slovensky taky neumím, na Slovensku jsem byl pouze parkrát v životě. Slovenský kamarády nemám, ale ten jazyk je tak extrémě podobný, že je skoro nemožné tomu nerozumět. Navíc v tomto rozhovoru nebyly použitý žádný "speciální" slova, která by byla extra rozdílná od češtiny. Za mne vůbec nechápu co tu píšete. To je snad prakticky nemožné tomu nerozumět.
Po několika minutách rozhovoru jsem si uvědomila, jak velké štěstí na rodiče mám. Žádné téma u nás nebylo tabu. Každý den po obědě nebo po návratu z práce si rodiče uvařili kávu a všichni jsme seděli v kuchyni u stolu a povídali jsme si. Když jsem byla malá, hrála jsem si u toho třeba na zemi, kreslila, cokoliv. A poslouchala. Rodiče si před náma povídali téměř o všem, ať už to bylo to že ten měsíc je to špatné s penezma, nebo že taťku vytocila paní na poště... Později jsem se se sestrou do konverzací zapojovala. Poslouchali a řekli k tomu svůj názor, pohled na věc, dali možnost řešení problémů. Zpětně vidím, že to pro ně museli být naprosté hlouposti, ale jim to evidentně nevadilo, protože viděli, že tím tématem žiju. Vždycky jsme seděli i několik hodin. A vždycky jsem věděla, že se můžu na všechno zeptat, oni odpověděli, pravdu. Přiměřenou věku. A myslím, že tatinkova věta, vždycky, když uděláš průser, nejdřív to řekni doma, všechno se dá vyřešit a nikdo ti nikdy hlavu neutrhne, tak ta měla velký podíl na tom, že jsem se ani v pubertě nebála za nima s čímkoliv přijít. Opravdu teď vidím, jaké štěstí jsem měla a mám. Teď už jen doufám, že synovi dokážu dát to stejné. Díky za super rozhovor!
myslim si ze mate ten najlepsi priklad z detstva, takze to synovi urcite budedet vediet dat. drzim palceky.
Moc děkuji za tenhle rozhovor, byl velmi přínosný.
Super rozhovor! Konečně někdo mluví i o starších dětech. 😉
Nelíbilo. Otazky táty jsou podivné. Ale hlavně odpovedi jsou velmi povrchní. Kazdy kdo se o toto tema zajima, uz vse slysel.
super ste moc
Ahoj! Uj, tohle jste mi měli pustit před půl rokem, kdy to u nás začalo! Ale stejně i dnes je to někdy boj s naším tříapulletákem
moc hezký den🥰
Super, diky za prinosne tema! Bude i nejaky podcast o tom, jak s detmi komunikovat o smrti?
Občas se k podobným tématům vyjadřuje Veronika Hurdová, jestli mohu doporučit :)
Urcite, az se zlepsi covid situace
Na toto téma je moc hezky zpracovaný podcast na Radio Wave, v pořadu Houpacky.
Ráda bych se zeptala jestli mě můžete odkázat na kurzy pro učitele, ktere se zabývají tím sociálně emočním učením? Děkuji Marie
@@marieholacka8607 dobry den, je to primo organizace nevypust dusi ;-)
Rozhovor hezký, jen rozpor mezi teorií a praxí je značný. Nevím, zda paní mají také děti. Ale musím z osobní zkušenosti říct, že ještě než jsem děti měla, tak jsem měla zcela jasno, jak k nim přistupovat, abych vychovala ty nejšťastnější a nejúspěšnější děti a hodně jsem spoléhala na obdobné metody a rozhovory. Ale s dětmi se mi všechny vzdušné zámky zbořily. Mám jednovaječná dvojčata 3,5 roku a i přes shodnou genetickou výbavu a vzhled jsou to emoční protipóly a každá vyžaduje zcela odlišný přístup a jedna měla úplně šílené období vzdoru a druhá vůbec... a když se několikrát denně dostáváte do situace kdy dítě hystericky řve, protože dostalo modrou lžičku a né zelenou (den před tím obráceně) nevnímá okolí, nějaké povídání už vůbec ne, od jekotu je rudé a začíná jí téct krev z nosu...tak vám všechny tyhle povídání jsou úplně k ničemu...samozřejmě se snažím s dětmi komunikovat, máme usínaci emoční rituály... ale jde to jen tehdy když jsou na to také naladěny... rozhodně, né když se nachází v afektu, to pro ně (alespoň pro ty mé) okolní svět neexistuje...
Ja tomu rozumim a myslim, ze neexistuje obecny postup. Kdyz posloucham ruzne rozhovory a navody, vzdycky si vyberu jen tu cast, ktera je pro me realizovatelna a dava mi smysl. Ale priznam se, ze pro me je nejzasadnejsi informace ta, ze kdyz se dite uci identifikovat emoce, lepe se mu ovladaji. A to je vec, na ktere se da dlouhodobe pracovat. A ze kdyz budeme dobre cist vlastni emoce, budeme pozdeji lepe rozumet i ostatnim a budeme vnimavejsi. To je z meho pohledu velka vec, ktera stoji za to budovat. Ale jak rikam, odkudkoli mam informace, vybiram si vzdycky cast, urcite to tak ma kazdy. M.
@ já bych nerada, aby to vyznělo, že metodiku či rozhovor vnímám negativně. To vůbec ne, myslím si, že budovat v dětech nějaké psychologické postupy k duševní pohodě je důležité i se o to sama snažím. Jen někdy nesmíme být nespravedlivý i k rodičům... sama jsem měla období kdy mě každý den pronásledovala myšlenka, že jsem nejhorší rodič a moje děti budou akorát emocionální trosky...protože se na mě ze všech stran valily postupy, webináře a rozhovory, jak stačí s dítětem mluvit a naslouchat a všechno bude růžové a já toho nedokázala dosáhnout až jsem občas vybouchla a křičela...
Takže milý rodičové nejste v tom samy a při snaze o duševní zdraví svých děti se nenechte připravit o to své! Děti Vás budou potřebovat i do budoucna 😉
Ach jo, opravdu je nutné dělat rozhovor ve slovenštině? Slovensky nerozumím, takže pro mě video k ničemu 😭 a to jsem se na rozhovor Michala těšila 😟
Je to nutné.
Já zase nechápu jak je možné tomu nerozumět. To že se mluvilo z poloviny slovensky jsem si vlastně uvědomil až po 5 minutách rozhovoru. Za mne vůbec nechápu proč byl rozhovor k ničemu? A to slovensky taky neumím, na Slovensku jsem byl pouze parkrát v životě. Slovenský kamarády nemám, ale ten jazyk je tak extrémě podobný, že je skoro nemožné tomu nerozumět. Navíc v tomto rozhovoru nebyly použitý žádný "speciální" slova, která by byla extra rozdílná od češtiny.
Za mne vůbec nechápu co tu píšete. To je snad prakticky nemožné tomu nerozumět.
Vždyť máme většinu slov úplně stejnou. Stačí jen více poslouchat a soustředit se 😊