Teď si celý ten obsah přepíšu, načtu si něco ještě o teorii recepční estetiky a potom na to budu balit studentky filologie. Nejdřív budu vyprávět a deklarovat to na svý oblíbený knize, a potom nějakým prima můstkem to začnu aplikovat na jejím životu, nějak romanticky...
Zdravím. Vím, že se teď na knihy moc nechceš vrhat a díky současné maturitní situaci si snažíš užít prostor pro různá literární a filozofická témat spíš než pro kanonické knihy, ale nechtěli byste zkusit udělat video o Egypťanu Sinuhetovi?
A kdo říká, že implicitní čtenář nemůže být autor sám? Že spisovatel napíše takovou knihu, kterou by on sám s chutí četl, jen se občas trochu autocenzuruje, bere ohledy na ostatní. Je tam sice to slůvko čtenář, ale i autor může být čtenářem svého textu, nebo ne?
Myslím si, že dotaz po identitě implicitního čtenáře a autora textu naráží na nešťastné pojmenování "čtenář". Jestli je implicitní čtenář abstraktní koncept, personifikovaný produkt textové strategie, narativního způsobu, volené motiviky, způsob soudržnosti a kooperace textu se sebou samým... Tedy role jaksi idealistická a absolutní, kterou dostatečně naplnit není pro fyzickou osobu možné, přestože by k ní osoba autora mohla mít blíž, než osoba empirického čtenáře, ale možná co tu píšu je už nějaký kult textu. Samotná implicitnost podle mě určitým způsobem odkazuje na "nenaplnitelnost" této role, ale asi jsem pesimista, který věří, že ani autor nemůže znát svůj text tak dobře, jako jeho text "zná" sám sebe (zní to trochu absurdně). Nicméně by mě moc zajímalo usměrnění panem doktorem.
@@jakubkyska7503 Byť jsem to nenapsal, tak jsem to samozřejmě myslel v rovině idejí 😃, s implicitním čtenářem jako kontruktem/narativní strategií souhlasím. Veškeré autory (a v této rovině vlastně i čtenáře) jsem v souladu s Barthesem, snad dostatečně, interně usmrtil 😃. Psaní je proces imaginativní a má-li autor dle Jauße užít strategii implicitního čtenáře, pak si ale myslím, že to nevylučuje, že je ten implicitní čtenář vlastně nejvíc podobný právě autorovi - nevidím rozpor mezi myšleným dialogem s myšleným čtenářem a myšleným dialogem sám se sebou. S tím, že ani tak ten IČ v textu neodhalí všechno, co v něm je, ale proto máme přece literaturu tak rádi, ne? Protože je mnohovrstevnatá. Pořád je to jen strategie a řečeno úplně obyčejně: ne vždycky z textu vyleze to, co jsem si jako autor představoval.
@@jakubzikmund6579 No přestože v prvním odstavci píšeš, že jsi autora usmrtil (vyřadil z rovnice), ale ve druhém odstavci ho ale resuscituuješ a kalkuluješ s ním jako s přirovnávaným objektem, tak asi chápu, co tím chceš říct. Pokud je ale implicitní čtenář ta ideální personifikace, která nejdokonaleji "dourčovává" text, a autor nejpodobnější entita k téhle personifikaci, tak bych jim ale přesto nedaroval status identity. Už jen z toho důvodu, že bych do aktu tvorby započítal i nevědomí autora. Myslím si, že autor, ačkoli má kontrolu nad tím, jak bude jeho text vypadat, nemyslím si, že by si byl vědom všech postupů, které sám uplatňuje. POKUD: autor by tvořil text, text by tvořil implicitního čtenáře, autor by četl svůj text, autor by si byl vědom všech "charakteristik" implicitního čtenáře PAK by bych s identitou souhlasil Já ani tomu autorovi tolik nevěřím totiž. :D Ale možná je celý tento řetězec založen na misinterpretaci odborných konceptů a termínů, tohle jsou fakt jen návrhy. Moc rád budu poučen!
Nevím, jestli se za dadaistické dílo označuje i nějaký prozaický text, ale já mám teda dadaismus spojen hlavně s poezií. A myslím, že i ve videu se hovořilo o místech nedourčenosti ve fikčním světě. Otázka tedy zní, jestli poezie utváří nějaký fikční svět. To je poměrně složitá otázka, ale zrovna ten dadaismus je, já bych to nazval, metaumění - dadaisté zkoumají co až se s jazykem a s tou formou poezie dá udělat, je to experiment, tudíž bych tam fikční svět nehledal a už vůbec ne nějaká místa nedourčenosti. Poznámka je to ale podstatná, protože tyto texty podle mě ten kostnický přístup vlastně nedokáže efektivně interpretovat, respektive bylo by lze tvrdit, že takový text je možné interpretovat jakkoli, protože je zcela nedourčený. Tož tak to vidím já 😀.
@@jakubzikmund6579 téměř vyčerpávající! Ovšem kolikrát je tvorba v dadaismu nedourčená ale záměr autora dourčený takže když tu interpretaci obrátím směrem na smrt autora, resp. na systém jakým autor tu poezii (nebo prózu či co je vlastně jakýkoli dadaistický výtvor) vytvořil, tak to funguje. Otázka je, podle čeho můžeme hodnotit interpretaci. Zajímalo by mě, co budou říkat literární vědci na dvacátá léta 21. století z hlediska interpretací třeba za 100 let😀 A ano pro mě je Máj fikční svět...asi jsem divný 😂 Ale s Vaší teorií souhlasím, kostnickou interpretací je dadaismus asi neinterpretovatelný
@@aut0maniak to že je máj fikční svět rozhodně není divné. Já to vydím tak, že fikční svět je kdekoliv, kde jsou zastoupeny jakékoliv epické prvky. Nebo, když jsou alespoň v rámci lilky popisovány nějaké děje na určeném místě.
já si myslím že psaní implicitnímu čtenáři jakožto adresátovy autorových textů není vědomé. Jde o to že když píšeš, tak si v hlavě řekneš třeba ,,co když tohle nepochopí?", ale kdo tohle nepochopí? A to je dle mého implicitní čtenář :) To že přemýšlíš že to někdo bude číst a to jestli to bude chápat když to napíšeš takhle a jestli to ocení. Každý má nějakou představu o tom jaký lidi jsou a jak reagují atd atd. A ta představa o kolektivu je dohromady tvůj implicitní čtenář!
Dotaz: Jiří Trávníček píše ve svém doslovu k překladu knihy Dějiny čtení (A. Manguel) o prostoru nedourčenosti v souvislosti s Romanem Ingardenem. Čtenář by dle tohoto výkladu měl konkretizovat místa, která autor nechal prázdná. Slovy Trávníčka je čtenář v tomto pojetí jako hyena, která je přizvána k hostině až poté, co autor odešel. Zajímalo by mě tedy, zdali se prostor nedourčenosti v pojetí Ingardena a Isera nějak výrazně liší. Předem děkuji za odpověď.
Jsem toho dojmu, že J. Trávníček Ingardena zmiňuje, protože ten pojem nedourčenosti literární vědě představil a jako první ho nějak ustanovil. Nejsem si jistý, jestli by se podobný koncept nedal vystopovat až do Husserlovy fenomenologie (Ingarden byl jeho žák, nicméně jako správný žák se později se svým učitelem v teorii rozešel). Iser pak tento koncept dědí až po nějaké generaci (Ingarden knihy o literatuře publikoval ve 30. letech a to byl Iser teprve adolescent), ale přímou odpověď na Vaši otázku nejsem schopný poskytnout. Našel jsem nicméně bakalářskou práci z UK, která se tomuto konceptu u těchto lidí (+ L. Doležel ještě) věnuje. is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/110261/
Ten diss na Čapka-Choda hodně zamrzel - zrovna KMČCh si podle mě zaslouží spíš reklamu než takovýhle sestřel. Turbina a Antonín Vondrejc jsou fascinující knihy plné makabrózního humoru, navíc něco podobného závěrečným pasážím Antonína Vondrejce by člověk v Zolovi nejspíš hledal marně. Vůbec je s tím českým naturalismem coby škatulkou k ukládání hrstky svérázných autorů jenom mrzení, viz Šlejhar a jeho morálně rozhořčené, fatalistické litanie, které mají k realismu a popisnému determinismu dost daleko. Čapek-Chod není tak extrémní případ, ale stejně mu to dělá medvědí službu. Jestli to teda nemá být rafinovaná past na čtenářovo očekávání ;-)
![เปิดบ้าน นาราเครปกระเทย 1 ไร่ ขายขาดทุนหลัก10ล้าน เอามาใช้หนี้!!! l [Nickynachat]](http://i.ytimg.com/vi/0jz84VFWVP4/mqdefault.jpg)
,,Oscar Wilde... šokoval již samotnou svou existencí." 😃👌
Toto video je vskutku geniální. Očekával jsem slíbený ruský formalismus a byl jsem vyveden z míry tím, že jsem dostal recepční estetiku.
Strašně dobrý věci tady teď vycházej.
wau! skvělé...
Ahoj máš v plánu lovecrafta? Zivotopis+aspoň 2díla rozbor...?
Teď si celý ten obsah přepíšu, načtu si něco ještě o teorii recepční estetiky a potom na to budu balit studentky filologie. Nejdřív budu vyprávět a deklarovat to na svý oblíbený knize, a potom nějakým prima můstkem to začnu aplikovat na jejím životu, nějak romanticky...
Smontované knihy jsou Petrolejové lampy, Zabiják a Kašpar Lén mstitel... Myslím :D
... protože se obávám dětských diváků. :)
Nana a Kašpar Lén mstitel. Kde si mohu vyzvednout Fidorku?
Oops, zapomněla jsem syfilis. Jiní už to tady tedy napsali přede mnou, ale jedná se tedy o Petrolejové lampy (Pavel)... předpokládám
Ok, teď je to komplet, fidorku předám v libovolné olomoucké putyce nebo zašlu do datové schránky.
@ A myslíš to skutečně?
S tou hospodou jo, s datovou schránkou ne.
Zdravím. Vím, že se teď na knihy moc nechceš vrhat a díky současné maturitní situaci si snažíš užít prostor pro různá literární a filozofická témat spíš než pro kanonické knihy, ale nechtěli byste zkusit udělat video o Egypťanu Sinuhetovi?
Asi neumím tady hledat, ale nenašel jsem Tuláka po hvězdách, je možné že tu není?
Smontované knihy: Nana, Petrolejové lampy
Trefa 😂
A co ta cihla po hlavě?
@ to jsem někde buď četl a nebo viděl ve Tvém videu... Jenom kde🤔😀
@ to bude asi některý Zola, ale netuším...u něj víc počítám stránky než čtu, je na mě moc rozvleklý
@ je to trochu vzdálený, ale napadá mě Kašpar Lén Mstitel
A kdo říká, že implicitní čtenář nemůže být autor sám? Že spisovatel napíše takovou knihu, kterou by on sám s chutí četl, jen se občas trochu autocenzuruje, bere ohledy na ostatní. Je tam sice to slůvko čtenář, ale i autor může být čtenářem svého textu, nebo ne?
Myslím si, že dotaz po identitě implicitního čtenáře a autora textu naráží na nešťastné pojmenování "čtenář". Jestli je implicitní čtenář abstraktní koncept, personifikovaný produkt textové strategie, narativního způsobu, volené motiviky, způsob soudržnosti a kooperace textu se sebou samým... Tedy role jaksi idealistická a absolutní, kterou dostatečně naplnit není pro fyzickou osobu možné, přestože by k ní osoba autora mohla mít blíž, než osoba empirického čtenáře, ale možná co tu píšu je už nějaký kult textu. Samotná implicitnost podle mě určitým způsobem odkazuje na "nenaplnitelnost" této role, ale asi jsem pesimista, který věří, že ani autor nemůže znát svůj text tak dobře, jako jeho text "zná" sám sebe (zní to trochu absurdně).
Nicméně by mě moc zajímalo usměrnění panem doktorem.
@@jakubkyska7503 Byť jsem to nenapsal, tak jsem to samozřejmě myslel v rovině idejí 😃, s implicitním čtenářem jako kontruktem/narativní strategií souhlasím. Veškeré autory (a v této rovině vlastně i čtenáře) jsem v souladu s Barthesem, snad dostatečně, interně usmrtil 😃.
Psaní je proces imaginativní a má-li autor dle Jauße užít strategii implicitního čtenáře, pak si ale myslím, že to nevylučuje, že je ten implicitní čtenář vlastně nejvíc podobný právě autorovi - nevidím rozpor mezi myšleným dialogem s myšleným čtenářem a myšleným dialogem sám se sebou.
S tím, že ani tak ten IČ v textu neodhalí všechno, co v něm je, ale proto máme přece literaturu tak rádi, ne? Protože je mnohovrstevnatá. Pořád je to jen strategie a řečeno úplně obyčejně: ne vždycky z textu vyleze to, co jsem si jako autor představoval.
@@jakubzikmund6579 No přestože v prvním odstavci píšeš, že jsi autora usmrtil (vyřadil z rovnice), ale ve druhém odstavci ho ale resuscituuješ a kalkuluješ s ním jako s přirovnávaným objektem, tak asi chápu, co tím chceš říct.
Pokud je ale implicitní čtenář ta ideální personifikace, která nejdokonaleji "dourčovává" text, a autor nejpodobnější entita k téhle personifikaci, tak bych jim ale přesto nedaroval status identity. Už jen z toho důvodu, že bych do aktu tvorby započítal i nevědomí autora. Myslím si, že autor, ačkoli má kontrolu nad tím, jak bude jeho text vypadat, nemyslím si, že by si byl vědom všech postupů, které sám uplatňuje.
POKUD: autor by tvořil text, text by tvořil implicitního čtenáře, autor by četl svůj text, autor by si byl vědom všech "charakteristik" implicitního čtenáře PAK by bych s identitou souhlasil
Já ani tomu autorovi tolik nevěřím totiž. :D Ale možná je celý tento řetězec založen na misinterpretaci odborných konceptů a termínů, tohle jsou fakt jen návrhy. Moc rád budu poučen!
Technický dotaz: jak moc jsou určena dadaistická díla? Tam má takhle interpretace asi díry, zkusil to někdo?
Nevím, jestli se za dadaistické dílo označuje i nějaký prozaický text, ale já mám teda dadaismus spojen hlavně s poezií. A myslím, že i ve videu se hovořilo o místech nedourčenosti ve fikčním světě. Otázka tedy zní, jestli poezie utváří nějaký fikční svět. To je poměrně složitá otázka, ale zrovna ten dadaismus je, já bych to nazval, metaumění - dadaisté zkoumají co až se s jazykem a s tou formou poezie dá udělat, je to experiment, tudíž bych tam fikční svět nehledal a už vůbec ne nějaká místa nedourčenosti.
Poznámka je to ale podstatná, protože tyto texty podle mě ten kostnický přístup vlastně nedokáže efektivně interpretovat, respektive bylo by lze tvrdit, že takový text je možné interpretovat jakkoli, protože je zcela nedourčený.
Tož tak to vidím já 😀.
@@jakubzikmund6579 téměř vyčerpávající! Ovšem kolikrát je tvorba v dadaismu nedourčená ale záměr autora dourčený takže když tu interpretaci obrátím směrem na smrt autora, resp. na systém jakým autor tu poezii (nebo prózu či co je vlastně jakýkoli dadaistický výtvor) vytvořil, tak to funguje. Otázka je, podle čeho můžeme hodnotit interpretaci. Zajímalo by mě, co budou říkat literární vědci na dvacátá léta 21. století z hlediska interpretací třeba za 100 let😀
A ano pro mě je Máj fikční svět...asi jsem divný 😂
Ale s Vaší teorií souhlasím, kostnickou interpretací je dadaismus asi neinterpretovatelný
@@aut0maniak to že je máj fikční svět rozhodně není divné. Já to vydím tak, že fikční svět je kdekoliv, kde jsou zastoupeny jakékoliv epické prvky. Nebo, když jsou alespoň v rámci lilky popisovány nějaké děje na určeném místě.
já si myslím že psaní implicitnímu čtenáři jakožto adresátovy autorových textů není vědomé. Jde o to že když píšeš, tak si v hlavě řekneš třeba ,,co když tohle nepochopí?", ale kdo tohle nepochopí? A to je dle mého implicitní čtenář :) To že přemýšlíš že to někdo bude číst a to jestli to bude chápat když to napíšeš takhle a jestli to ocení. Každý má nějakou představu o tom jaký lidi jsou a jak reagují atd atd. A ta představa o kolektivu je dohromady tvůj implicitní čtenář!
Model telekomunikačního řetězce 🤣❤️
Dotaz: Jiří Trávníček píše ve svém doslovu k překladu knihy Dějiny čtení (A. Manguel) o prostoru nedourčenosti v souvislosti s Romanem Ingardenem. Čtenář by dle tohoto výkladu měl konkretizovat místa, která autor nechal prázdná. Slovy Trávníčka je čtenář v tomto pojetí jako hyena, která je přizvána k hostině až poté, co autor odešel. Zajímalo by mě tedy, zdali se prostor nedourčenosti v pojetí Ingardena a Isera nějak výrazně liší. Předem děkuji za odpověď.
Jsem toho dojmu, že J. Trávníček Ingardena zmiňuje, protože ten pojem nedourčenosti literární vědě představil a jako první ho nějak ustanovil. Nejsem si jistý, jestli by se podobný koncept nedal vystopovat až do Husserlovy fenomenologie (Ingarden byl jeho žák, nicméně jako správný žák se později se svým učitelem v teorii rozešel).
Iser pak tento koncept dědí až po nějaké generaci (Ingarden knihy o literatuře publikoval ve 30. letech a to byl Iser teprve adolescent), ale přímou odpověď na Vaši otázku nejsem schopný poskytnout. Našel jsem nicméně bakalářskou práci z UK, která se tomuto konceptu u těchto lidí (+ L. Doležel ještě) věnuje.
is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/110261/
In plíce it - kouř.
Dal by se takový Šalda zařadit k Iserově teorii?
Mám na mysli tu teorii o formě a způsobu kritiky díla, kterou Iser upřednostňoval a kterou zastával.
Ten diss na Čapka-Choda hodně zamrzel - zrovna KMČCh si podle mě zaslouží spíš reklamu než takovýhle sestřel. Turbina a Antonín Vondrejc jsou fascinující knihy plné makabrózního humoru, navíc něco podobného závěrečným pasážím Antonína Vondrejce by člověk v Zolovi nejspíš hledal marně.
Vůbec je s tím českým naturalismem coby škatulkou k ukládání hrstky svérázných autorů jenom mrzení, viz Šlejhar a jeho morálně rozhořčené, fatalistické litanie, které mají k realismu a popisnému determinismu dost daleko. Čapek-Chod není tak extrémní případ, ale stejně mu to dělá medvědí službu. Jestli to teda nemá být rafinovaná past na čtenářovo očekávání ;-)