Gratuluji ke státnicím. :) Jinak během poslouchání jsem dostala pocit, jako bys popisovala mě samotnou - taky jsem dost citlivý člověk a ve chvílích, kdy jsem napjatá, nervózní, a podobně, mám větší sklony k pláči, aniž bych k tomu měla jakýkoliv racionální důvod. :D Já vím, že se to se státnicemi nedá srovnávat, protože to je oproti tomu úplné nic, ale v zimním semestru jsem musela dělat jeden ústní zápočet, a vzhledem k tomu, že to studium na vysoké pro mě bylo celé úplně nové, nevěděla jsem, co čekat. Na konci jsem se proto rozbrečela. Neudělala jsem to, ale to nebyl ani tak důvod, brala jsem to tak, že si to holt zopakuji. Ono prostě ve chvíli, kdy ta nervozita, která se v tobě za poslední dny a hodiny nashromáždila, opadne, tak ty emoce jsou bohužel silnější... A ať se snažíš jakkoliv, nedokážeš to zastavit. Pro mě je nejdůležitější vydržet to, než se dostanu z té dané místnosti (v tomto případě z Google Meet :D), aby mě neviděli zkoušející, a pak mi je srdečně jedno, kdo mě uvidí nebo neuvidí. Ještě si vzpomínám, jak jsem dělala obhajobu klauzurních prací na střední škole ve třetím ročníku, a pamatuji si, jak jsem se na úplném konci taky rozbrečela - v tomhle případě se mi ty slzy bohužel zadržet nepodařilo. Vyučující byli naštěstí moc fajn. Dneska jsem dělala jednu ústní zkoušku a asi dvě hodiny před začátkem jsem se trochu psychicky složila kvůli naprosté blbosti... (Která s tím navíc ani nijak nesouvisela.) A pak jsem svůj emocionální výlev už nemohla zastavit. Vím, že státnice jsou úplně něco jiného, ale chci tím jenom říct, že v tom rozhodně nejsi sama. :) A teď mám nepříjemný pocit, že pokud se za čtyři roky dostanu až ke státnicím, bude to u mě probíhat úplně stejně. :D
Myslím, že ta hlava a strach je kolikrát náš největší nepřítel. Jak by to bylo celý bylo jednoduchý, kdybychom otočili knoflíkem a hlavu vyplnuli 😊. Moc ti děkuji za tvůj komentář, přeju mnoho sil a držím palce 😇🙏
Gratuluji ke státnicím. :) Jinak během poslouchání jsem dostala pocit, jako bys popisovala mě samotnou - taky jsem dost citlivý člověk a ve chvílích, kdy jsem napjatá, nervózní, a podobně, mám větší sklony k pláči, aniž bych k tomu měla jakýkoliv racionální důvod. :D Já vím, že se to se státnicemi nedá srovnávat, protože to je oproti tomu úplné nic, ale v zimním semestru jsem musela dělat jeden ústní zápočet, a vzhledem k tomu, že to studium na vysoké pro mě bylo celé úplně nové, nevěděla jsem, co čekat. Na konci jsem se proto rozbrečela. Neudělala jsem to, ale to nebyl ani tak důvod, brala jsem to tak, že si to holt zopakuji. Ono prostě ve chvíli, kdy ta nervozita, která se v tobě za poslední dny a hodiny nashromáždila, opadne, tak ty emoce jsou bohužel silnější... A ať se snažíš jakkoliv, nedokážeš to zastavit. Pro mě je nejdůležitější vydržet to, než se dostanu z té dané místnosti (v tomto případě z Google Meet :D), aby mě neviděli zkoušející, a pak mi je srdečně jedno, kdo mě uvidí nebo neuvidí. Ještě si vzpomínám, jak jsem dělala obhajobu klauzurních prací na střední škole ve třetím ročníku, a pamatuji si, jak jsem se na úplném konci taky rozbrečela - v tomhle případě se mi ty slzy bohužel zadržet nepodařilo. Vyučující byli naštěstí moc fajn.
Dneska jsem dělala jednu ústní zkoušku a asi dvě hodiny před začátkem jsem se trochu psychicky složila kvůli naprosté blbosti... (Která s tím navíc ani nijak nesouvisela.) A pak jsem svůj emocionální výlev už nemohla zastavit.
Vím, že státnice jsou úplně něco jiného, ale chci tím jenom říct, že v tom rozhodně nejsi sama. :) A teď mám nepříjemný pocit, že pokud se za čtyři roky dostanu až ke státnicím, bude to u mě probíhat úplně stejně. :D
Myslím, že ta hlava a strach je kolikrát náš největší nepřítel. Jak by to bylo celý bylo jednoduchý, kdybychom otočili knoflíkem a hlavu vyplnuli 😊. Moc ti děkuji za tvůj komentář, přeju mnoho sil a držím palce 😇🙏
Přesně tak. Občas by nebylo na škodu, kdybychom měli něco, co nás dočasně zbaví nervozity a strachu. :D
Děkuju. :)