LGBTq+ v církvi: Naslouchat potřebám všech (24. března 2022)
ฝัง
- เผยแพร่เมื่อ 24 มี.ค. 2022
- Věříme, že Bůh miluje každého člověka. Ne každý se však cítí přijat v církvi, která by měla Boží bezvýhradnou lásku odrážet. Katechismus katolické církve uznává, že homosexualita může být vrozená a mluví o jednání s úctou. Prvním projevem úcty je naslouchání bez předsudků a odsuzování. Debata má otevřít prostor pro takové naslouchání, pro sdílení zkušeností života v církvi lidí s jinou vztahovou orientací: Na co narážejí? Jakých chyb se vůči nim kněží i ostatní věřící nejčastěji dopouštějí? Jaké jsou příklady dobrého doprovázení?
Hosté: Hana Svanovská, Jaroslav Lorman, Stanislav Kostiha. Moderuje Veronika Sedláčková
O dětech se nemluví ve slibu, ale v obřadech ano. A starší verze slibu v ženské verzi obsahuje slib oddanosti.
věřím ve spoustu zranění, ketrá utrží duše hlásící se k menšině neláskou, nepochopením, odsouzením... Ale zdrojem toho zranění, odsouzení, nelásky, věřím, není její příslušnost k menšině, nýbrž bolest, nejistota nebo zmatení zraňujícího bližního. Když o něm budeme mluvit v 3. osobě místo s ním nezraníme ho ještě víc? Není to klerikalismus na druhou stranu? "My víme líp, než zpátečníci" místo empatie, dialogu, lásky?
Vše, co kdo máme je od Boha, i zkušenost nebo pochopení k menšině. Ničím jsme si to nezasloužili. Dávejme těm, kteří mají jiné dary. Ne s pýchou, ale s pokorou :) Dík!
Když už sem píšu, mé svědomí, ač svědomí heterosexuálky, které to má mnohem lehčí a představuje si to hypoteticky, by asi ani ve vaší kůži nebylo v souladu s partnerským stejnopohlavním vztahem, neumím si představit, že by mě Bůh k něčemu takovému povolal. Fakt jste cítili, že tohle chce? Pro čí radost a dobro? To neberte prosím jako zpochybňování, mě to svědectví, to zapálení, povolání fakt zajímá :). Prosím, dovolte mi ještě sdílet vlastní vjem: Přijde mi, že se tam hodně zaměřujete na sebe, své pocity, své prožitky. Ježíš se přece zaměřoval na ty kolem, na oběť pro ně ne na obviňování za své rány, ne na dosažení svého tělesného požitku. Ale pro bližního měl každý Jeho čin smysl. Neberte to prosím jako moralizování, hledám s Vámi svůj smysl a mám Vás ráda, tak se sdílím. Sama jsem měla pocit, jako bych se nějakou, možná "moderní" cestou stávala z viníka obětí a to by nám mohlo ublížit. Místo lásky soudíme, že někdo soudí... To, že mě bolí něčí pohled na mě, není jeho vina. Místo, abych ho milovala, pochopila a pomohla mu ven z nepravdy, myslím na sebe? Pravdu hledejme u Boha
Dík za Vaše cenné sdílení
nevím, jak by odpověděli zde diskutující a už vůbec nevím, zda je můj pohled správný, nemám absolutní odpovědi na to, co je smyslem života, lásky, partnerství, ani co život, láska nebo partnerství doopravdy znamená (v tom niterném významu, samozřejmě zde nezpochybňuji žádný biologický aspekt života 😅), každopádně dovolím si tvrdit, že v partnerském vztahu k osobě stejného pohlaví člověk dává podobně jako ve vztahu k osobě pohlaví opačného především lásku, podporu, pochopení. Ale i možnost se vzájemně obohacovat, doprovázet, dělat se vzájemně lepšími lidmi, upozorňovat se na pochybení, učit se jeden od druhého. Nemám sice absolutní odpověď na to, zda je homosexualita správně anebo není, dovolím si však tvrdit, že je pro člověka dobré, pokud se zajímá o to, co žije, pokud si klade otázky a snaží se na ně odpovědět, pokud miluje, pokud se pro lásku obětuje a pokud tohle všechno dělá upřímně a až na dřeň. A pakliže se tohle odehrává ve vztahu s osobou stejného pohlaví, pakliže je v tom vztahu někdo opravdu pro toho druhého - já si nedovedu, ať nad tím přemýšlím jakkoli, představit, že by to Bohu mělo vadit. a koneckonců, je-li člověk upřímně milován, a miluje-li doopravdy, nemůže ani jinak než milovat ještě víc (a z jakého jiného důvodu tu jsme?) a tím pádem tu být nejen pro partnera, ale i pro společnost, pro lidi ve svém okolí, třeba i pro ty, na které nemá nikdo jiný čas, energii anebo kapacitu právě proto, že veškerou svou energii věnuje do své rodiny (což je samozřejmě naprosto správně !!!). Co chci říct, že si opravdu nemyslím, že by homosexuální partnerský vztah měl být nutně vždy založen na sobeckosti (někdy zajisté bude, stejně jako mnohé vztahy heterosexuální) nebo vlastní touze po nějaké vztahové realizaci, ale že přece pointou vztahu obecně je sebedarování, sebeobětování a láska k druhému člověku, a záleží přece hlavně na tom, zda jsou tyto upřímné. Nakonec to sebeobětování pro druhého v těchto případech může být ve výsledku opravdu obrovské, kdy člověk bude pro vztah s partnerem mnohdy souzen, vzdává se rodinného života, vzdává se třeba i svatby jako formálního stvrzení vztahu - a je tím pádem nucen do toho jít pouze nejak "na dobré slovo", bez formální vymahatelnosti a to, co jinde stvrzuje ten oficiální slib, musí na tomto místě zajistit důvěra sama o sobě! A co víc by měla být láska, než upřímnost, důvěra a rozhodnutí být na 100% pro toho druhého?